Na závěr děkuji recensentu skripta B. Sedlákovi za pozorné pročtení skripta a za cenné připomínky, které pomohly zlepšit text. Můj dík patří rovněž pracovnicím katedry M. Teňákové, J. Beranově a L. Kadeřábkové za velmi přesné a pečlivé zpracování rukopisu a nakreslení obrázků.
2. Aby samostatná vodi
vost plynu mohla vzniknout, musí být splněny tyto podmínky:
1. plynu musí existovat volné náboje, třeba množství velmi nepatr
ném. Hustota proudu vyvolaná touto ionisací ovšem velmi
nepatrná činí při vzdálenosti elektrod rovné několika centimetrům řádově
10"14A/m2.1.
3. Jinak řečeno, plynu musí dojít ionisací
nárazem, které mchcu účastnit nejen ionty, nýbrž elektrony, jež touto
ionisací již vznikly. (3,43), níž
položíme člen rovný nule, hodnota
—12Vezmeme-li pro koeficient rekombinace vzduchu přibližnou hodnotu 10
m3s'\ bude podle rov. Míru ionisace plynu posuzujeme podle veličiny,
kterou nazýváme stupeň ionisace kterou stejně jako stupeň disociace defi
nujeme poměrem
cC -2— (3,48)
n . Ionty, jež takto vznikly, musí působením elektrického pole získat
dostatečně velkou rychlost tím dostatečně velkou kinetickou energii, aby
při srážce neutrálními molekulami ionisovaly vytvořily tak volné nábo
je: kladná ionty elektrony. (3,49) objemové jednotce m3) vzduchu 1013 až
IQ14 iontů. Samostatná vodivost plynů normálního tlaku. 3. bez působení vnějších ionisačních činitelů.
Symbol značí celkový počet molekul objemové jednotce plynu po
čet iontů, které nich ionisací vzniknou. Počítáme-li, vzduchu normálních podmínek přibliž
ně ÍO2'* molekul, dostaneme uvažovaném případě pro stupeň ionisace vzduchu
„i2 —11
hodnotu řádu Naproti tomu elektrolytů, jak jsme poznali
v čl.podle rov. samostatné
elektrické vodivosti plynech mluvíme tehdy, když tato vodivost udržuje
sama, tj. Počet nových iontů elektronů lavinovitě rozrůstá,
což způsobuje prudké stoupání proudu plynu. (3,47) vychází pro intensita ionisace hodnota 1014 ÍO1^ nT^s“1
To znamená, objemové jednotce m3) vzduchu každou sekundu
vytvoří 1014 101® iontů. Této podmínce běžně vyhověno, nebol atmosférickém vzduchu po
dobně ostatních plynech) vždy přítomno malé množství iontů, jejichž
původ souvisí kosmickým zářením radioaktivním zářením zemské kůry.1 jsme tuto nejmenší energii nutnou ionissci
nárazem nazvali energií ionisační Ionisační energie, kterou musí nabi
tá částice mít, aby odňala při srážce molekule nebo atomu jeden elektron,
se vyjadřuje vztahem
197
. Jestliže ionisační činitel vytvo
ří sekundu iontových párů objemové jednotce plynu, zůstane re-
kombinaci objemové jednotce iontů.
Vlivem těchto záření vzniká každé sekundt několik (řádově jednotky) párů
iontů cm3 vzduchu.3.
Kinetická energie ionisujících částic (iontů elektrwů) musí mít
určitou minimální hodnotu, aby tyto částice mohly nárazem íonisovat neutrál
ní molekuly plynu. čl.3. Pro plyne rov.X»2, může stupeň disociace dosáhnout hodnoty 1. 3
