Jednak byl posilován mezinárodní charakter
energetického průmyslu, rostl počet přenosových vedení přes hranice, uplatňovaly se
první elektrárenské větší společnosti, spojené bankami, rostl počet elektráren po
celém světě jednak tento trend byl podporován mezinárodními elektrotechnickými
spolky vládními nevládními organizacemi úmluvami. prvních letech
20. Tato situace byla studována mnoha hledisek, z
nichž technické bylo snazší než právní politické.
Národní orgány aktivně elektrifikaci podílely, udělovaly státní souhlas se
stavbami výrobních distribučních rozvodných sítí stavbami elektráren. Tyto organizace propagovaly otevřený systém
volného toku distribučních elektrických sítí.
Přenos elektrické energie mezi propojenými výrobci distributory byl technicky
poměrně snadný, ale velmi složitý hlediska politického, neboť bylo třeba souhlasu
národních orgánů.
Úmluvy podepsaly desítky států, ale ratifikování tak silné nebylo.
Do prvorepublikového Československa vstupovaly Čechy 207 elektrárnami s
celkovým výkonem 140 MW, Morava elektrárnami výkonu, Slezsko 25
elektrárnami 4,5 MW, Slovensko elektrárnami výkonem zhruba. Myšlenky
sjednocování Evropy energetickém (technickém) základě (reprezentované
především belgicko-americkým elektrotechnickým inženýrem Dannie Heinemanem,
belgickým politikem Paulem Hymansem, francouzský železničním konstruktérem
Louisem Loucheurem, švýcarským inženýrem Ernstem Schönholzerem a
francouzským politikem Albertem Thomasem) polovině 30. století
transformovaly myšlenek boje proti hospodářské depresi pro zajištění evropského
míru federativní (rozvíjené politiky evropeisty Francisem Delaisiem Richardem
Nicolausem von Coudenhove-Kalergim) spolupráce. Pro realizaci potřeb národních a
mezinárodních elektrárenských svazů, ale podnikatelů reprezentovaných státem
nebo soukromníků byly 20. letech 20.
Mezinárodní odborné organizace měly národní výbory (např. Elektrotechnický svaz československý), které fungovaly
jako větve jejich organizačního stromu. Státy
prostřednictvím ministerstev elektrárenských rad udělovaly koncese případně
restriktivní opatření. Zakládání velkých
(především vodních) elektráren zejména přenos vysokého napětí otevřely nové
příležitosti spolupráce mezi regionálními elektrárenskými systémy. Tento liberální postoj podporovali i
podnikatelé elektrárenském oboru, neboť předpokládali, tento stav napomůže
nejen hospodářskému vzestupu, ale rozvine racionální mezinárodní spolupráci ve
výrobě přenosu elektrické energie. století objevoval dvojí vývoj. století Švýcarska Itálie
a ukázaly potenciál mezinárodního propojení energetických sítí. let 20. systému vstupovaly nejen mezinárodní holdingové
společnosti, ale mezinárodní elektrotechnické odborné spolky (IEC, CIGRE,
UNIPEDE, WPC) podílely určování následné realizaci mezinárodních
distribučních sítí, které však musely podřídit vnitrostátním právním předpisům. Přes všechny tyto příliš
úspěšné politické peripetie byly technické (elektrizační) výsledky, chápané v
mezinárodních souvislostech realizované základě národních elektrizačních
zákonů období 1918–1938, velmi úspěšné. konce První světové války většina evropských vlád instalovala
řadu zákonných dalších právních předpisů opatření pro regulování elektřiny. století vytvořeny dvě úmluvy, podporující
nejen národní elektrizační legislativy, ale konkrétní podnikání elektroenergetice.9
elektrické dodávky poprvé uskutečnily začátku 20. Státní elektrárenskou
radu Ministerstva veřejných prací Československu) národní profesionální
elektrotechnické svazy (např
