Myšlenky
sjednocování Evropy energetickém (technickém) základě (reprezentované
především belgicko-americkým elektrotechnickým inženýrem Dannie Heinemanem,
belgickým politikem Paulem Hymansem, francouzský železničním konstruktérem
Louisem Loucheurem, švýcarským inženýrem Ernstem Schönholzerem a
francouzským politikem Albertem Thomasem) polovině 30. letech 20.
Přenos elektrické energie mezi propojenými výrobci distributory byl technicky
poměrně snadný, ale velmi složitý hlediska politického, neboť bylo třeba souhlasu
národních orgánů. Státy
prostřednictvím ministerstev elektrárenských rad udělovaly koncese případně
restriktivní opatření. let 20. Jednak byl posilován mezinárodní charakter
energetického průmyslu, rostl počet přenosových vedení přes hranice, uplatňovaly se
první elektrárenské větší společnosti, spojené bankami, rostl počet elektráren po
celém světě jednak tento trend byl podporován mezinárodními elektrotechnickými
spolky vládními nevládními organizacemi úmluvami.9
elektrické dodávky poprvé uskutečnily začátku 20. století objevoval dvojí vývoj. století Švýcarska Itálie
a ukázaly potenciál mezinárodního propojení energetických sítí. Tento liberální postoj podporovali i
podnikatelé elektrárenském oboru, neboť předpokládali, tento stav napomůže
nejen hospodářskému vzestupu, ale rozvine racionální mezinárodní spolupráci ve
výrobě přenosu elektrické energie.
Mezinárodní odborné organizace měly národní výbory (např. prvních letech
20. Státní elektrárenskou
radu Ministerstva veřejných prací Československu) národní profesionální
elektrotechnické svazy (např. Tato situace byla studována mnoha hledisek, z
nichž technické bylo snazší než právní politické.
Národní orgány aktivně elektrifikaci podílely, udělovaly státní souhlas se
stavbami výrobních distribučních rozvodných sítí stavbami elektráren. století vytvořeny dvě úmluvy, podporující
nejen národní elektrizační legislativy, ale konkrétní podnikání elektroenergetice. Zakládání velkých
(především vodních) elektráren zejména přenos vysokého napětí otevřely nové
příležitosti spolupráce mezi regionálními elektrárenskými systémy. konce První světové války většina evropských vlád instalovala
řadu zákonných dalších právních předpisů opatření pro regulování elektřiny. Přes všechny tyto příliš
úspěšné politické peripetie byly technické (elektrizační) výsledky, chápané v
mezinárodních souvislostech realizované základě národních elektrizačních
zákonů období 1918–1938, velmi úspěšné.
Do prvorepublikového Československa vstupovaly Čechy 207 elektrárnami s
celkovým výkonem 140 MW, Morava elektrárnami výkonu, Slezsko 25
elektrárnami 4,5 MW, Slovensko elektrárnami výkonem zhruba. systému vstupovaly nejen mezinárodní holdingové
společnosti, ale mezinárodní elektrotechnické odborné spolky (IEC, CIGRE,
UNIPEDE, WPC) podílely určování následné realizaci mezinárodních
distribučních sítí, které však musely podřídit vnitrostátním právním předpisům. století
transformovaly myšlenek boje proti hospodářské depresi pro zajištění evropského
míru federativní (rozvíjené politiky evropeisty Francisem Delaisiem Richardem
Nicolausem von Coudenhove-Kalergim) spolupráce.
Úmluvy podepsaly desítky států, ale ratifikování tak silné nebylo. Pro realizaci potřeb národních a
mezinárodních elektrárenských svazů, ale podnikatelů reprezentovaných státem
nebo soukromníků byly 20. Tyto organizace propagovaly otevřený systém
volného toku distribučních elektrických sítí. Elektrotechnický svaz československý), které fungovaly
jako větve jejich organizačního stromu
