Nemohl jsem nikdy pochopiti,
nesml jsem pln piznati, jaké spousty tato
láska duši nadlala. Napsal jsem »Ptáky« krátké doby její
nepítomnosti, nemaje komu bych prázdni úadu
vyprávl, znepokojuje mojí duši.
A jak asto dlal jsem totéž sám? Neunavilo
mne íkati znovu znovu staré vci slyšeti
od stále totéž. Všechno, jsem
provedl, abych nalezl rovnováhy, abych zba-
vil, zkazila. Byl jsem nejpilnjším, když cdejela Vý-
maru. Stydl jsem
se astji, než bylo hrdosti prospšné, ne-
možnost býti Lott stále patách, nepsati stále,
proti své vli hloupé lístky, plné bezmyšlenkovi-
tých frází, našeptávaných chvilkou, nudou, ne-
možností nemysleti ni. Nkdy jsem bál, že
myšlenky stanou již nesnesitelnými,
ale kolik nocí jsem hoce proplakal, zabývaje se
plány tento útk. Tím Jsem jí
uvolnil jedinou cestu, která zbývala. Smál jsem Lavaterovi, cest
píše každé tvrt hodiny dom psaníko kaž-
dou poštou dostává cedulku, které uji-
šuje svojí stálou láskou celé tyi nedle
nezmnnou.vli, Býval jsem nejpilnjším, když jsem se^
vrátil ní, hledal jsem práci zapomnní, že
nemohu býti jejím pokoji. Tch pošetilostí, které
hýbaly celou bytostí pana vévcdského tajného ra-
dy dobách nejvážnjších státních záležitostí. Nedovedl jsem pedstaviti,
že bych mohl býti bez ní.
Marn jsem pokoušel odvrátiti své myšlenky,
dáti jim nový smr, neekati chvním každou
poštu, nalézti nco, chvíli nahradilo
246
. Každá neoby-
ejná píle pracovní pedpokládá njakou nepí-
jemnost
