Nkdy jsem bál, že
myšlenky stanou již nesnesitelnými,
ale kolik nocí jsem hoce proplakal, zabývaje se
plány tento útk. Všechno, jsem
provedl, abych nalezl rovnováhy, abych zba-
vil, zkazila. Napsal jsem »Ptáky« krátké doby její
nepítomnosti, nemaje komu bych prázdni úadu
vyprávl, znepokojuje mojí duši. Tch pošetilostí, které
hýbaly celou bytostí pana vévcdského tajného ra-
dy dobách nejvážnjších státních záležitostí.
Marn jsem pokoušel odvrátiti své myšlenky,
dáti jim nový smr, neekati chvním každou
poštu, nalézti nco, chvíli nahradilo
246
.vli, Býval jsem nejpilnjším, když jsem se^
vrátil ní, hledal jsem práci zapomnní, že
nemohu býti jejím pokoji. Byl jsem nejpilnjším, když cdejela Vý-
maru. Nedovedl jsem pedstaviti,
že bych mohl býti bez ní.
A jak asto dlal jsem totéž sám? Neunavilo
mne íkati znovu znovu staré vci slyšeti
od stále totéž. Smál jsem Lavaterovi, cest
píše každé tvrt hodiny dom psaníko kaž-
dou poštou dostává cedulku, které uji-
šuje svojí stálou láskou celé tyi nedle
nezmnnou. Stydl jsem
se astji, než bylo hrdosti prospšné, ne-
možnost býti Lott stále patách, nepsati stále,
proti své vli hloupé lístky, plné bezmyšlenkovi-
tých frází, našeptávaných chvilkou, nudou, ne-
možností nemysleti ni. Nemohl jsem nikdy pochopiti,
nesml jsem pln piznati, jaké spousty tato
láska duši nadlala. Každá neoby-
ejná píle pracovní pedpokládá njakou nepí-
jemnost. Tím Jsem jí
uvolnil jedinou cestu, která zbývala
