Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
třesoucíma
se zmrzlýma rukama vstoupil jsem plošinku stále jsem
myslil to, abych byl hodně přikrčen. Když jsem tam konečně
dospěl, poklekl jsem jedno koleno modle duchu, aby
mě vítr nesrazil, pomohl jsem nahoru montérovi. „Ale
přesto bych také chtěl být inženýrem!“
„Je povolání nebezpečné, ale krásné,“ odpověděl zvedl
se. Kdyby proud hned neusmrtil nebo neupálil, spadl
bych dolů konec byl stejně neodvratný.bych hlavou některého těch smrtících drátů byl by
konec.
„Nikdo neumí představit,“ pokračoval inženýr,zapaluje si
novou cigaretu, „jakou hrůzu jsme tehdy prožili. Stále mrazilo, bál jsem nejen sebe, ale svého
montéra. byl velmi nebezpečný, neboť poryvy ledového
větru sněhovoumetelicíměoslepovaly snažily shodit,
přece jsem chvíli stanul kovovém stupni kolmého žeb
říku, maje dráty, nichž byla smrt, již daleko nad sebou. Pak zahleděl na
muže vrtěl hlavou.
„Jistě bylo hrozné, pane inženýre,“ řekl polohlasně.. Montéři stále ještě plnili transformátor olejem Čtvrtík
byl již celý provlhlý. pak jsem
stál přikrčen nad ním svítil lampičkou jeho práci. Teď
jsem teprve oddechl.
Netrvalo dlouho, ale tehdy zdálo, trvá celou věc-
nost.
Když jsme pak zapjali dole pod transformátorem hlavní vy
pínač oknech rozzářila světla, poznal jsem, čele
stéká pot, byla hrozná zima byli jsme kost zmrzlí.. Bylo však léto, tak jej olej nechladil,
naopak vlhkost byla příjemná.
Konečně byl montér opravou hotov nyní nastal obtížný'
sestup dolů. Viděl, chlapec zvedá
88
.“
Inženýr skončil hoch seděl zamyšleně
