Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Když jsem tam konečně
dospěl, poklekl jsem jedno koleno modle duchu, aby
mě vítr nesrazil, pomohl jsem nahoru montérovi.
„Jistě bylo hrozné, pane inženýre,“ řekl polohlasně. Stále mrazilo, bál jsem nejen sebe, ale svého
montéra. pak jsem
stál přikrčen nad ním svítil lampičkou jeho práci. byl velmi nebezpečný, neboť poryvy ledového
větru sněhovoumetelicíměoslepovaly snažily shodit,
přece jsem chvíli stanul kovovém stupni kolmého žeb
říku, maje dráty, nichž byla smrt, již daleko nad sebou.
Netrvalo dlouho, ale tehdy zdálo, trvá celou věc-
nost. Kdyby proud hned neusmrtil nebo neupálil, spadl
bych dolů konec byl stejně neodvratný.
„Nikdo neumí představit,“ pokračoval inženýr,zapaluje si
novou cigaretu, „jakou hrůzu jsme tehdy prožili.
Konečně byl montér opravou hotov nyní nastal obtížný'
sestup dolů. Viděl, chlapec zvedá
88
. Montéři stále ještě plnili transformátor olejem Čtvrtík
byl již celý provlhlý. třesoucíma
se zmrzlýma rukama vstoupil jsem plošinku stále jsem
myslil to, abych byl hodně přikrčen.
Když jsme pak zapjali dole pod transformátorem hlavní vy
pínač oknech rozzářila světla, poznal jsem, čele
stéká pot, byla hrozná zima byli jsme kost zmrzlí.“
Inženýr skončil hoch seděl zamyšleně..bych hlavou některého těch smrtících drátů byl by
konec. Teď
jsem teprve oddechl.. „Ale
přesto bych také chtěl být inženýrem!“
„Je povolání nebezpečné, ale krásné,“ odpověděl zvedl
se. Pak zahleděl na
muže vrtěl hlavou. Bylo však léto, tak jej olej nechladil,
naopak vlhkost byla příjemná
