Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
„Jistě bylo hrozné, pane inženýre,“ řekl polohlasně. „Ale
přesto bych také chtěl být inženýrem!“
„Je povolání nebezpečné, ale krásné,“ odpověděl zvedl
se. Pak zahleděl na
muže vrtěl hlavou.
Konečně byl montér opravou hotov nyní nastal obtížný'
sestup dolů.. Teď
jsem teprve oddechl.bych hlavou některého těch smrtících drátů byl by
konec. byl velmi nebezpečný, neboť poryvy ledového
větru sněhovoumetelicíměoslepovaly snažily shodit,
přece jsem chvíli stanul kovovém stupni kolmého žeb
říku, maje dráty, nichž byla smrt, již daleko nad sebou. Kdyby proud hned neusmrtil nebo neupálil, spadl
bych dolů konec byl stejně neodvratný. Montéři stále ještě plnili transformátor olejem Čtvrtík
byl již celý provlhlý. třesoucíma
se zmrzlýma rukama vstoupil jsem plošinku stále jsem
myslil to, abych byl hodně přikrčen.
Když jsme pak zapjali dole pod transformátorem hlavní vy
pínač oknech rozzářila světla, poznal jsem, čele
stéká pot, byla hrozná zima byli jsme kost zmrzlí.
Netrvalo dlouho, ale tehdy zdálo, trvá celou věc-
nost. Viděl, chlapec zvedá
88
. Když jsem tam konečně
dospěl, poklekl jsem jedno koleno modle duchu, aby
mě vítr nesrazil, pomohl jsem nahoru montérovi. pak jsem
stál přikrčen nad ním svítil lampičkou jeho práci.
„Nikdo neumí představit,“ pokračoval inženýr,zapaluje si
novou cigaretu, „jakou hrůzu jsme tehdy prožili.“
Inženýr skončil hoch seděl zamyšleně. Stále mrazilo, bál jsem nejen sebe, ale svého
montéra. Bylo však léto, tak jej olej nechladil,
naopak vlhkost byla příjemná.