Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
“
Inženýr skončil hoch seděl zamyšleně.
„Nikdo neumí představit,“ pokračoval inženýr,zapaluje si
novou cigaretu, „jakou hrůzu jsme tehdy prožili. Teď
jsem teprve oddechl. třesoucíma
se zmrzlýma rukama vstoupil jsem plošinku stále jsem
myslil to, abych byl hodně přikrčen.
Konečně byl montér opravou hotov nyní nastal obtížný'
sestup dolů. pak jsem
stál přikrčen nad ním svítil lampičkou jeho práci.bych hlavou některého těch smrtících drátů byl by
konec. „Ale
přesto bych také chtěl být inženýrem!“
„Je povolání nebezpečné, ale krásné,“ odpověděl zvedl
se..
„Jistě bylo hrozné, pane inženýre,“ řekl polohlasně. Kdyby proud hned neusmrtil nebo neupálil, spadl
bych dolů konec byl stejně neodvratný.
Netrvalo dlouho, ale tehdy zdálo, trvá celou věc-
nost. Stále mrazilo, bál jsem nejen sebe, ale svého
montéra. Když jsem tam konečně
dospěl, poklekl jsem jedno koleno modle duchu, aby
mě vítr nesrazil, pomohl jsem nahoru montérovi.
Když jsme pak zapjali dole pod transformátorem hlavní vy
pínač oknech rozzářila světla, poznal jsem, čele
stéká pot, byla hrozná zima byli jsme kost zmrzlí. Bylo však léto, tak jej olej nechladil,
naopak vlhkost byla příjemná. Viděl, chlapec zvedá
88
. Pak zahleděl na
muže vrtěl hlavou. byl velmi nebezpečný, neboť poryvy ledového
větru sněhovoumetelicíměoslepovaly snažily shodit,
přece jsem chvíli stanul kovovém stupni kolmého žeb
říku, maje dráty, nichž byla smrt, již daleko nad sebou. Montéři stále ještě plnili transformátor olejem Čtvrtík
byl již celý provlhlý.
