Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Ten pokračoval. Pracně jsem jej pře
kročil stoupal opatrně vzhůru. jsem jej již dole
varoval, uchopil jsem nohu než dosáhl plošiny, kde byl
transformátor, křikl něho varovná slova. teď
nastalo šplhání.člověk nahoře železném sloupu transformátoru!1Ale šéf
zuřil. Věděl jsem tom, ale zde
šlo lidský život.
Nyní však šlo tuhého! vkročím plošinu, musím
tam stát schýlen, nebot těsně nad kovovou plošinou vedly tři
dráty smrtí, šesti tisíd volty napětí. Trval tom, vysoké napětí musí být zapnuto, aby
městečko pod naší obcí mělo proud. Takové sloupy, kde nahoře transformátor,
mají jednoduchý kovový žebřík, pevně namontovaný kon
strukci. Položil jsem zlostně naslouchátko, vzal elek
trickou svítilničku šels láteřícím montérem transformátoru. Kdyby vítr nárazem přinutil narovnat tělo, dotkl
87
. Četl jsi již
jistě něm cestopisných románech, že?“ pohlédl chlapce,
který mlčky přikývl. První lezl montér, ním já. Šťastně jsem však
udržel již jsem blížil vrcholu; montér mnou. úplné tmě jsme dospěli prvním
příčkám. Jeho obličej vyzařoval napětí, jak jej
inženýrovo vypravování zajímalo.
„Čekal jsem,“ mluvil dále, „že ledový vichr strhne dolů
a roztříštím pod transformátorem.
Představoval jsem si, lezu lodním stožáru hrozném
vichru ledovém dešti někde Hornova mysu.
Baterie byla již slabá, tak jsme vypůjčili starosty velkou
olejovou lucernu. vichřici,
která bodala jako oheň, dohodl jsem ním pokřikem, aby se
Zachytil okraje žebříku, polezu první. úplně svislý. kruté cestě proti ledovému vichru krup
kami ostrého sněhu jsme konečně dostali místo. Nezapírám, měl jsem
strach, když jsem vkládal nohu plošinku, cítil jsem, jak
mě hlavě cosi šimrá, jsem uvědomil, ježí
vlasy
