Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
úplné tmě jsme dospěli prvním
příčkám. Jeho obličej vyzařoval napětí, jak jej
inženýrovo vypravování zajímalo. Šťastně jsem však
udržel již jsem blížil vrcholu; montér mnou. Nezapírám, měl jsem
strach, když jsem vkládal nohu plošinku, cítil jsem, jak
mě hlavě cosi šimrá, jsem uvědomil, ježí
vlasy. jsem jej již dole
varoval, uchopil jsem nohu než dosáhl plošiny, kde byl
transformátor, křikl něho varovná slova. První lezl montér, ním já.
„Čekal jsem,“ mluvil dále, „že ledový vichr strhne dolů
a roztříštím pod transformátorem. Ten pokračoval. Trval tom, vysoké napětí musí být zapnuto, aby
městečko pod naší obcí mělo proud. Kdyby vítr nárazem přinutil narovnat tělo, dotkl
87
. teď
nastalo šplhání. kruté cestě proti ledovému vichru krup
kami ostrého sněhu jsme konečně dostali místo. úplně svislý. Věděl jsem tom, ale zde
šlo lidský život.
Baterie byla již slabá, tak jsme vypůjčili starosty velkou
olejovou lucernu. Četl jsi již
jistě něm cestopisných románech, že?“ pohlédl chlapce,
který mlčky přikývl.
Nyní však šlo tuhého! vkročím plošinu, musím
tam stát schýlen, nebot těsně nad kovovou plošinou vedly tři
dráty smrtí, šesti tisíd volty napětí. Pracně jsem jej pře
kročil stoupal opatrně vzhůru. Takové sloupy, kde nahoře transformátor,
mají jednoduchý kovový žebřík, pevně namontovaný kon
strukci. Položil jsem zlostně naslouchátko, vzal elek
trickou svítilničku šels láteřícím montérem transformátoru.člověk nahoře železném sloupu transformátoru!1Ale šéf
zuřil.
Představoval jsem si, lezu lodním stožáru hrozném
vichru ledovém dešti někde Hornova mysu. vichřici,
která bodala jako oheň, dohodl jsem ním pokřikem, aby se
Zachytil okraje žebříku, polezu první
