Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Tento montér dojížděl denně města, kde byl náš
podnik. jsme ovšem tom nevěděli. Právě
jsem začínal odstrojovat, když někdo zaklepal vrátka
domku, pak vpustila dovnitř bytná čeledína starostů.
Vyřizoval mi, abych hned ten večer dal montérem připojit
k síti nový elektromotor rolníka Petra.
„Musili jsme vypnout proud, aby mohl montér provésti ono
připojení,“ mluvil. Ani ten nechtěl jít ven, konečně naléhání
uposlechl.vesele svítilo. Zlobil jsem se. Petr by
jistě mohl počkat zítřka, kdy bych němu zašel montérem,
a vše bylo pořádku.“
Inženýr znovu odfoukl kouř cigarety pokračoval. Řezalo obličeje jako jehly. Zůstal jsem ve
vesnici sám jedním montérem, ostatní byli posláni jiné
stavby.
Zima byla tehdy, jak jsem řekl, důkladná. Několik dní před vánocemi spustila
hrozná plískanice; sníh padal kapkami ledového deště vál
ostrý vítr. Přišel jsem ten
večer svého bytu napolo zmrzlý, bytná rychle uvařila
čaj teple bylo blaze. Nebylo daleko, asi půl hodiny jízdy vlakem. Ale mezitím vichřice ještě více
vzmohla, někde přetrhl drát padl jiný, takže dva
dráty dotýkaly. Bydlil jsem
u staré vdovy lesníku montér bydlil jednom statku. Ale znal jsem svého šéfa. „Konečně bylo vše štastně hotovo, sedlák
Petr měl radost, motor poběží, pospíchali trans
formátoru, který byl sloupu, abychom dole rozvodné
skřínce zapjali znovu proud. Byl to
prchlivý člověk, proto jsem oblékl šel tmavým večerem,
přikrčen před nárazy ledového větru ostrých jehliček, pro
montéra. Napadaly spousty
sněhu silně mrzlo. tak při za
pnutí hlavního vypínače vyšlehla obrovská jiskra nahoře na
85
. já
jsem tam bydlil dojížděl města kanceláře. Tenkráte byla hrozná zima. Těšil jsem teplé lůžko
