Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Tenkráte byla hrozná zima. Byl to
prchlivý člověk, proto jsem oblékl šel tmavým večerem,
přikrčen před nárazy ledového větru ostrých jehliček, pro
montéra.
Zima byla tehdy, jak jsem řekl, důkladná. „Konečně bylo vše štastně hotovo, sedlák
Petr měl radost, motor poběží, pospíchali trans
formátoru, který byl sloupu, abychom dole rozvodné
skřínce zapjali znovu proud.vesele svítilo. tak při za
pnutí hlavního vypínače vyšlehla obrovská jiskra nahoře na
85
.
„Musili jsme vypnout proud, aby mohl montér provésti ono
připojení,“ mluvil. Zůstal jsem ve
vesnici sám jedním montérem, ostatní byli posláni jiné
stavby. Právě
jsem začínal odstrojovat, když někdo zaklepal vrátka
domku, pak vpustila dovnitř bytná čeledína starostů. Ale znal jsem svého šéfa. Řezalo obličeje jako jehly. Zlobil jsem se. Nebylo daleko, asi půl hodiny jízdy vlakem. Tento montér dojížděl denně města, kde byl náš
podnik. Ale mezitím vichřice ještě více
vzmohla, někde přetrhl drát padl jiný, takže dva
dráty dotýkaly.“
Inženýr znovu odfoukl kouř cigarety pokračoval. Několik dní před vánocemi spustila
hrozná plískanice; sníh padal kapkami ledového deště vál
ostrý vítr.
Vyřizoval mi, abych hned ten večer dal montérem připojit
k síti nový elektromotor rolníka Petra. Bydlil jsem
u staré vdovy lesníku montér bydlil jednom statku. Těšil jsem teplé lůžko. já
jsem tam bydlil dojížděl města kanceláře. Ani ten nechtěl jít ven, konečně naléhání
uposlechl. Petr by
jistě mohl počkat zítřka, kdy bych němu zašel montérem,
a vše bylo pořádku. Napadaly spousty
sněhu silně mrzlo. jsme ovšem tom nevěděli. Přišel jsem ten
večer svého bytu napolo zmrzlý, bytná rychle uvařila
čaj teple bylo blaze
