Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Tenkráte byla hrozná zima. Řezalo obličeje jako jehly. Ani ten nechtěl jít ven, konečně naléhání
uposlechl. jsme ovšem tom nevěděli. Napadaly spousty
sněhu silně mrzlo. Zlobil jsem se.
Vyřizoval mi, abych hned ten večer dal montérem připojit
k síti nový elektromotor rolníka Petra. Těšil jsem teplé lůžko.“
Inženýr znovu odfoukl kouř cigarety pokračoval.
„Musili jsme vypnout proud, aby mohl montér provésti ono
připojení,“ mluvil.
Zima byla tehdy, jak jsem řekl, důkladná. „Konečně bylo vše štastně hotovo, sedlák
Petr měl radost, motor poběží, pospíchali trans
formátoru, který byl sloupu, abychom dole rozvodné
skřínce zapjali znovu proud. Petr by
jistě mohl počkat zítřka, kdy bych němu zašel montérem,
a vše bylo pořádku. Zůstal jsem ve
vesnici sám jedním montérem, ostatní byli posláni jiné
stavby. Právě
jsem začínal odstrojovat, když někdo zaklepal vrátka
domku, pak vpustila dovnitř bytná čeledína starostů. Tento montér dojížděl denně města, kde byl náš
podnik. Bydlil jsem
u staré vdovy lesníku montér bydlil jednom statku. Ale mezitím vichřice ještě více
vzmohla, někde přetrhl drát padl jiný, takže dva
dráty dotýkaly. Ale znal jsem svého šéfa. já
jsem tam bydlil dojížděl města kanceláře. Několik dní před vánocemi spustila
hrozná plískanice; sníh padal kapkami ledového deště vál
ostrý vítr. Nebylo daleko, asi půl hodiny jízdy vlakem.vesele svítilo. Byl to
prchlivý člověk, proto jsem oblékl šel tmavým večerem,
přikrčen před nárazy ledového větru ostrých jehliček, pro
montéra. tak při za
pnutí hlavního vypínače vyšlehla obrovská jiskra nahoře na
85
. Přišel jsem ten
večer svého bytu napolo zmrzlý, bytná rychle uvařila
čaj teple bylo blaze
