Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Přišel jsem ten
večer svého bytu napolo zmrzlý, bytná rychle uvařila
čaj teple bylo blaze. Těšil jsem teplé lůžko. jsme ovšem tom nevěděli.
„Musili jsme vypnout proud, aby mohl montér provésti ono
připojení,“ mluvil. Právě
jsem začínal odstrojovat, když někdo zaklepal vrátka
domku, pak vpustila dovnitř bytná čeledína starostů. Řezalo obličeje jako jehly. Ale znal jsem svého šéfa. Petr by
jistě mohl počkat zítřka, kdy bych němu zašel montérem,
a vše bylo pořádku. „Konečně bylo vše štastně hotovo, sedlák
Petr měl radost, motor poběží, pospíchali trans
formátoru, který byl sloupu, abychom dole rozvodné
skřínce zapjali znovu proud. Zůstal jsem ve
vesnici sám jedním montérem, ostatní byli posláni jiné
stavby. Napadaly spousty
sněhu silně mrzlo. Nebylo daleko, asi půl hodiny jízdy vlakem. Zlobil jsem se. Tenkráte byla hrozná zima. Ani ten nechtěl jít ven, konečně naléhání
uposlechl. Bydlil jsem
u staré vdovy lesníku montér bydlil jednom statku. Tento montér dojížděl denně města, kde byl náš
podnik. tak při za
pnutí hlavního vypínače vyšlehla obrovská jiskra nahoře na
85
. Byl to
prchlivý člověk, proto jsem oblékl šel tmavým večerem,
přikrčen před nárazy ledového větru ostrých jehliček, pro
montéra.
Zima byla tehdy, jak jsem řekl, důkladná.
Vyřizoval mi, abych hned ten večer dal montérem připojit
k síti nový elektromotor rolníka Petra.“
Inženýr znovu odfoukl kouř cigarety pokračoval. Ale mezitím vichřice ještě více
vzmohla, někde přetrhl drát padl jiný, takže dva
dráty dotýkaly. Několik dní před vánocemi spustila
hrozná plískanice; sníh padal kapkami ledového deště vál
ostrý vítr. já
jsem tam bydlil dojížděl města kanceláře.vesele svítilo
