Brzy bylo zjištěno, vyslaná
vlna při dopadu ionosféru štěpí dvě složky, kruhově polariso-
vané opačnými směry, tak zv.
Jestliže totiž sledujeme odrazy radiovln ionosféry měníme při tom
97
.fH),
kde jest určitá kritická frekvence, hmota náboj elektronu a
eH
fu Zde značí úhrnnou intensitu magnetického
2mc
zemského místě odrazu rychlost světla. Tento zjev
vzniká podkladě magneto-ionickém, účinkem magnetického pole
zemského elektrických nábojů, obsažených ionosféře, které musí býti
v místech odrazu převahou elektronického charakteru, volné, na
hmotu nevázané částice záporné elektřiny. Tento ěas sice velmi krátký,
řádu 1/1000 sec při malé hodnotě vzdálenosti obou stanic může však
býti měřen oscilograficky detekčním proudu vypočtena něho
výška ionosféry h. vlnu řádnou mimořádnou. Vzorec (28) platí pro řád
nou, vzorec (29) pro mimořádnou vlnu výraz kritická frekvence,
značí nejvyšší frekvenci, která dané vrstvy ionosféry ještě odrazí.Jestliže emise pravidelně přerušována, slyšíme dvojí
přerušování, jednak přímé, jednak odražené vlně, čas,
uplynulý mezi oběma, roven —12.fH) lM.W^P-f.
Studium ionosféry podkladě šíření radiovln ukázalo její velkou \
proměnlivost komplikovanou strukturu. základě teorie šíření se
elektromagnetických vln ionisováném mediu, podané Lassenem
(1926), platí pro maximální hustotu těchto elektronických nábojů
^Vmax tyto vztahy:
(28) 1,24 Z2,
(29) Nmax ~(P-f
