zpravidla při normálním elektrickém poli atmosféry volnému kladnému
náboji, desce indukovanému. Přítomnost iontů přebytkem iontů určitého
znamení však tyto poměry značně komplikuje, nehledě ani komplika
cím, které vrstvách velmi blízkých povrchu zemskému jsou zaviněny
různými místními vlivy, prvé řadě nerovností povrchu zemského. VI. vrstva) přechází neustále positivní proud polepu vnitř
nímu, povrchu zemskému (viz kap.10~4/cm2
elektrostatických jednotek. Kompensátor kalibrován, takže jeho posunu
lze přímo udati, jak velké množství náboje bylo dodáno, aby vyrovnal
náboj desce indukovaný. Kennelly současně Angličan Heaviside jejichž společným
jménem tato vrstva dnes bývá označována. vrstvy
a končí povrchu zemském.-H.-H. Hodnota tato není stálá, nýbrž vykazuje pravidelnou denní varia
ci jednoduchou vlnou, jejíž maximum vyskytuje mezi hodi
nou, minimum kolem 14. hodinv místního času. Ramsauer tím, desku umístil povrchu země, aby odpadla
příslušná korekce, zvětšil současně její plochu tak, aby její plošný
náboj vzrostl míry, může býti měřen galvanometrem.
Z právě vyložené schematické představy elektrického stavu zeměkoule
plyne, každý bod mezi Kennelly-Heavisidovou vrstvou povrchem
zemským musí vykazovati proti tomuto určitý potenciál, ježto pro
stoupen silokřivkami elektrického pole, které vycházejí K.
48
. Tím dána také velikost plošného náboje
desky této veličiny, jakož plochy desky lze potom vypočísti
měrný plošný náboj povrchu zemského Výpočet vyžaduje
ještě určité korekce vzhledem okolnosti, deska není přesně úrovni
zemského povrchu. Příčina této variace
bývá hledána variaci elektrického stavu tak zvané vodivé vrstvy
stratosférické, jejíž existenci předpokládal již 1902 americký badatel
A. Země atmosféra představují tudíž kulový kondensátor,
jehož jedním polepem povrch zemský druhým Kennelly-Heavisidova
vrstva. IV.
Elektrický potenciál atmosféry. Mezi oběma polepy, vzdálenými sebe asi km, nalézá
ionisovaný vzduch, převahou kladných, lehkých iontů vnějšího
\ polepu (K.105 cou-
lombů. vrstva stá
lém elektrickém náboji, byly potenciální poměry tomto elektrickém
poli velmi jednoduché. Pomocí kompensátoru Z2, který přimě
řené zasuneme, vyrovnáme ihned tento náboj tak, aby elektrometr
vrátil polohy. Skládá (viz kap.-H. Kdyby existovala jen K. Wilsonovo zařízení nové době (1924) zlepšil
C.). Průměrný
elektrický náboj zeměkoule, jestliže považujeme konduktér, je
podle výsledků pozorování popsanými metodami roven —5,4. Pro nalezena byla průměrná hodnota —3,2.)
z iontů obojího znamení volných elektronů, jejichž hlavním zdrojem
je ultrafialové záření sluneční, převahou silného prostorového náboje
positivního, nalézá průměrné výši asi 100 nad povrchem
zemským
