Pozorování, konaná jiných stanicích (Watheroo, Huyan-
cayo, Tucson Arizoně) zejména různých amerických stanicích
během mezinárodního polárního roku (1932/33), však tento výsledek
nepotvrdila, nýbrž dokázala, směr velikost gradientu zemského
potenciálu jsou veličiny místně časově velmi proměnlivé, největší
části těsně souvisící elektrickým odporem půdy. Vezmeme-li př. Tak př.10“16 A/cm2) dostaneme
úhrnný proud 230 Vyrovnací proud zemský poteče severu jihu,
při čemž každým centimetrem 45. tedy vyrovnávací zemský proud příslušný
normálnímu vertikálnímu proudu atmosféry mizivě malý proti proudu
• změřenému, ježto nepochybně vysoké hodnoty (řádu 105 více),
jako tloušťka kůry zemské.
Provedeme-li přibližný, teoretický výpočet vyrovnávacího zemského
proudu, který důsledkem kolmých elektrických proudů atmosféric
kých, dojdeme výsledku, tento může tvořiti jen malou část pozoro
vaného stálého proudu zemského.
Mimo měření zemských proudů horizontálním směru byla též konána
(zejména dolech) měření kolmého zemského proudu nalezeny
hodnoty 0,5 V/km, při směru proudu zezdola vzhůru. rovnoběžky projde proud 10~8A a
jeho hustota bude rovna tomuto číslu, dělenému tlouštkou
vrstvy, kterou proud prochází udáno cm).rovacího materiálu souvislost všech tří veličin jak dobou sluneční
rotace (27 dní), tak periodou slunečních skvrn (11 let). úvahu povrch
zeměkoule severně 45° (celková plocha 7,6 1017 cm2) průměrnou
hodnotu vertikálního proudu atmosférického (3.10“10 A/cm2. Pozorování vykonaná
v polárních končinách zjistila však mimořádně oscilační charakter
potenciálu jak severojižní, tak východozápadní složky jeho značný
vzrůst (řádu V/km) polárních září. Nejde tedy proud, který procházel hlubšími
vrstvami kůry zemské ústil povrchu zemském. Těmto nálezům
byl kdysi přikládán značný teoretický význam, avšak systematická
měření, provedená observatoři Huyancayo (8. Forbush, 1933) ve
staré studni dokázala, gradient vertikálního zemského proudu vy
kazuje zcela stejné variace jako gradient obou složek proudu horizon
tálního zřejmě vzniká distorsí normálních, horizontálních silokřivek
zemského proudu, která způsobena variacemi odporu vrstev, jimiž silo-
křivky procházejí.
122
. Naproti tomu prů
měrné hodnoty hustoty zemského proudu, zjištěné experimentálně,
činí asi 2. starší měření evropská nasvědčovala existenci stá
lého zemského proudu, tekoucího jihozápadu severovýchodu, gra
dientu 0,01 volt/km, kdežto nová měření prováděná observatoři
vTortose (Španělsku) Val-Jóyeux (Francie) zjistila existenci stálého
proudu jdoucího severozápadu jihovýchodu, tedy přibližně od
severního magnetického pólu magnetickému rovníku, gradientu
0,23 V/km.
U stálého proudu nebyla dosud žádná pravidelnost konstatována,
naopak jeho směr intensita jsou veličiny velmi závislé místě pozo
rovacím
