Tento názor složení stratosféry počíná poslední dobou uplatňo-
104
.
Jak šíří elek
tronické záření
ze slunce (po
dle Dauvilliera)
kají často pozorovaná zpoždění magnetických bouří
atd. Nastane tak promíchávání vzduchu, jehož složení musí býti
ve stratosféře, výškách nad 100 km, podstatě totéž jako tropo
sféře.
Podle této teorie ionisace obou vrstev dána ultrafialovým
zářením slunečním, které dne produkuje ionty elektrony, při čemž
ve vyšších vrstvách, kde volná dráha elektronů (t. proti průchodu sluneční poruchy poledníkem,
činící 30—50 hodin. polární záře nastanou
při průchodu sluneční skrvny místním poledníkem. dráha, kterou
urazí elektron před rekombinací ion nebo neutrální molekulu) je
značná, převládají elektrony nad ionty poměru 100:1, kdežto ve
vrstvách nižších tento poměr klesá prospěch iontů. 52. Konečně výjimečných přípa
dech, zpravidla době minimální sluneční aktivity,
může míst poruchy vycházeti záření ještě nižší
energie, které pak stočeno úplně magnetickým po
lem dráhy takové může dostihnouti země jedině
tehdy, jestliže porucha dostane úplně opačnou
stranu země, polohy S2- Tím vznikne zpoždění
téměř denní, rovné polovině doby sluneční rotace. noci vzduch
ozařováním ochladí, čímž vznikají posuny vzdušných vrstev směru
horizontálním, tedy stratosférické větry, směru vertikálním, tur
bulence. jsou vždy
přítomny zředěné atmosféře vysokých vrstev nad
zemí následkem ionisace ultrafialovým zářením, a
rovněž meziplanetárním prostoru, kde existuje vodík calcium atmo
sfér slunce, hvězd mlhovin, uhlovodíky komet jiné plyny unikající
z atmosfér planet žhoucích meteoritů, nichž byly okkludovány. Elektrony, mající
o něco nižší energii, dostanou atmosféře sluneční vlivem magnetického
pole určité zakřivení, šíří drahou označenou zřejmě mohou dostih
nouti země jen nich, které byly emitovány teprve když slunce
vykonalo část své rotace skvrna dostala polohy Tak vzni-
Obr.bouře magnetická zvýšená ionisace ionosféry, ev.
Proti námitkám některých badatelů dokazujících,
že elektricky souhlasně nabité částice nemohou šířiti
ze slunce zemi, aniž rozptýlily, uvádí Dauvillier,
že jednak koncentrace elektronů může býti velmi slabá
(na povrchu zemském již jenřádu elektrony/1000cm3),
jednak stačí neutralisaci jejich prostorového náboje
velmi nepatrný počet kladných iontů.
Dauvillierův výklad tedy připouští účast nabitých částic ionisaci
ionosféry, zatím teorie, kterou podali Hulburt Maris (1929)
nejdříve pro výklad polárních září později pro výklad ionisace iono
sféry, počítá jen ultrafialovým zářením slunečním.
Elektrony prvního druhu, šířící přímočaře, měly
by energii rovnou nebo větší než 1010 eV
