ól2
.
„Jsou dva způsoby rozmnožování," píše, „vnitřní tvořením přepážek
a vnější rašením.Ideovým dědicem Kajdanovovým byl velký biolog-myslitel Pavel Fjodorovič
Gorjaninov, profesor lékařskochirurgické akademie.
„Není pochyby," píše Gorjaninov, „že organická těla, ale neorganická se
za příznivých okolností přetvářejí bytosti."
A téže knize rozvádí Gorjaninov geniální myšlenku přechodu neži
vého živému."
Těmito stručnými slovy vyjádřen jeden nejdůležitějších znaků života,
jehož povšechný výměr podal Engels.
Již roku 1827 prvém vydání knihy „Základní osnova botaniky" psal
Gorjaninov buněčné skladbě rostlin tvrdil, rostliny skládají buněk
tvořících buněčnou tkáň čili buničinu. Sedmadvacet let před Darwinem podal svých pracích soustavu vývoje
organismů vypracoval klasifikaci přírody, která měla pro vědu velký význam.
Když Gorjaninov rýsoval obraz vzniku prvotního života, pokročil značně
dále než později Darwin, který podle slov Engelse dostal při řešení této
otázky slepé uličky.
Přes čtyřicet tištěných prací přírodovědě medicíně tvoří jeho vědecký
odkaz.
Ruský vědec podává tehdejší dobu podivuhodnou definici organismu
jako jednoty všech jeho částí. tvoří buňky, které rozličnými
způsoby rozmnožují rozličnými způsoby spojují.
Gorjaninov pojednává své práci buněčném jádru poukazuje jeho
zvláštní význam rozmnožování buňky.
„Všechno organické počíná buňkou," psal Gorjaninov knize „Zoologie"
(1837)."
Jako před sto lety, nýbrž teprve nedávno byla napsána tato pozoru
hodná slova.
„Prvotní zrození," píše Gorjaninov, „je to, něhož prvně vznikly všechny
organické bytosti konečném utvoření planety. všeplodivém živlu, vodě,
za spolupůsobení tepla, světla, vzduchu některých pevných látek vzniká vnitřní
plodná síla objevuje sliz.
Rozváděje svou ideu vzniku živé hmoty neživé uveřejnil čtyři léta před
Schwannem Schleidenem svou theorii buněčném složení organismů učení
o buňce. Tak vznikají jakoby samo sebou nejjedno
dušší organisovaná těla, hlavně vodní řasy.
Gorjaninov domníval, živá hmota vzešla neživé, neorganické,
a vyslovil tuto myšlenku mnohem určitěji, než mnoho let později, roku 1871,
učinil Haeckel." zde překvapující prozíravostí
poodhaluje clonu nad tajemstvím vzniku života. „Organismus organické tělo zvláštní celek, samostatně činný, pře
tvářející okolní hmoty své tělo udržující vzájemnou závislostí stých částí. Toto jádro schopno
se vyvíjet větší jednotku, buňku. Jeho částečky (koacerváty), nakupené kolem malé
prvotní bublinky, tvoří jádro (nucleus) čili cytoblast. Ale knize „Základní obrysy přírodní
soustavy", vytištěné roku 1834, hovoří tom, tkáně živočichů mají
buněčnou skladbu
