Ruským vynálezcům bylo jasno, zvítězí takový samohybný vůz, který
překoná zoufalou nesjízdnost ruských cest. Proto vůz Zagrjažského mohl jet bahnitou cestou. Ruští technikové zamýšleli už
dávno nad tím, jak zdolat.
Na počátku minulého století, skoro zároveň Ammosem Čerepanovem,
usiloval sestrojení parního automobilu vynálezce Vasilij Petrovič Gurjev. Aby tyto silnice déle vydržely, hodlal Gurjev kromě toho pokrýt
projeté koleje širokými železnými pruhy, které chránily kostky proti rychlému
opotřebení. Špalíčků napuštěných zvláštní směsí však užívá SSSR hranicemi
ještě nyní naprosto osvědčují.
Dějiny nám zachovaly zprávy, „parní slon" jezdil úspěšně nedaleko
Tagilu mezi Horní Dolní Saldou; používalo jako tažného stroje při pře
vážení rudy. Jednou uvázl blátě pří
kopu, byl tam opuštěn, jak vypravují uralští starousedlíci, stál mnoho let na
kraji saldské silnice.
Záměry Gurjevovy byly dalekosáhlejší než Jankevičovy Čerepanovovy.
„Parní slon", jak vynálezce nazval svůj výtvor, měl kola velice širokými obru
čemi.
Navrhl nejen konstrukci „suchocestného parochodu“, nýbrž projekt výstavby
silnic dřevěnými dlažebními špalíčky, které měly podle vynálezce nahradit
špatné silnice hlinitou vozovkou přispět mocnému rozvoji bezkolejové
parní dopravy.několik let Ammos uskutečnil svůj úmysl sestrojil parní automobil.
Smutný osud postihl „parního slona" samého.
Tytéž síly, které zabránily zrodu ,,rychlochodu“ Jankevičova, nedovolily
rozvoj podivuhodných prací Ammose Čerepanova vytvořily nepřekročitelnou
zeďi před vynikajícím projektem Gurjevovým. Jsou skutečné
autovlaky, způsobilé pohybovat jak silničním betonu, tak ocelových
kolejích.
339
.
„Suchocestný parochod" podle Gurjevovy knihy, vydané roku 1837,
parní vůz, který táhne nákladní osobní vagony. Další parní automobily podle vzoru čerepano-
vovského ,,slona“ neobjevily. Ale myšlenka vlaků bez kolejí, jak projevil Gurjev, nebyla utopií. Ruska byl tento vynález přejat pro zvelebení ulic největších měst
Evropy.
Gurjevovy špalíčkové dlažby stavěly nejlepších ulicích Moskvy
a Petrohradu. Stále častěji lze silnicích potká
vat automobily, které sebou táhnou těžce naložené vlečné vozy.
Už roku 1830 postavil Dmitrij Zagrjažskij nevídané vozidlo nikoli kolech,
nýbrž „housenkách", které pojmenoval „vozem pohyblivými kolejemi". umožňovalo jezdit přes velikou váhu špatných silnicích
s obyčejnou vozovkou.
V dnešní době obnovila novém základě.
Ale jako mnoho jiných vynálezů, které vznikly Urale Altaji, kde
vzrůstající důlní průmysl urychloval rozvoj techniky, zůstal tento vynález dale
kém Petrohradě nepovšimnut'. Podpory vynálezci nedostalo jeho užitečné
počínání uvázlo mrtvém bodě.
Dva kloubové řetězy, spojující přední kola zadními, podstatně zvětšily
opěrnou plochu vozidla. tak „suchocestný parochod"
nerozšířil
