Ruským vynálezcům bylo jasno, zvítězí takový samohybný vůz, který
překoná zoufalou nesjízdnost ruských cest.
Tytéž síly, které zabránily zrodu ,,rychlochodu“ Jankevičova, nedovolily
rozvoj podivuhodných prací Ammose Čerepanova vytvořily nepřekročitelnou
zeďi před vynikajícím projektem Gurjevovým. Špalíčků napuštěných zvláštní směsí však užívá SSSR hranicemi
ještě nyní naprosto osvědčují.
Záměry Gurjevovy byly dalekosáhlejší než Jankevičovy Čerepanovovy. Aby tyto silnice déle vydržely, hodlal Gurjev kromě toho pokrýt
projeté koleje širokými železnými pruhy, které chránily kostky proti rychlému
opotřebení.několik let Ammos uskutečnil svůj úmysl sestrojil parní automobil. Jsou skutečné
autovlaky, způsobilé pohybovat jak silničním betonu, tak ocelových
kolejích.
Gurjevovy špalíčkové dlažby stavěly nejlepších ulicích Moskvy
a Petrohradu. tak „suchocestný parochod"
nerozšířil. Další parní automobily podle vzoru čerepano-
vovského ,,slona“ neobjevily. Jednou uvázl blátě pří
kopu, byl tam opuštěn, jak vypravují uralští starousedlíci, stál mnoho let na
kraji saldské silnice. Ale myšlenka vlaků bez kolejí, jak projevil Gurjev, nebyla utopií.
Ale jako mnoho jiných vynálezů, které vznikly Urale Altaji, kde
vzrůstající důlní průmysl urychloval rozvoj techniky, zůstal tento vynález dale
kém Petrohradě nepovšimnut'.
339
.
„Parní slon", jak vynálezce nazval svůj výtvor, měl kola velice širokými obru
čemi. Ruska byl tento vynález přejat pro zvelebení ulic největších měst
Evropy. Ruští technikové zamýšleli už
dávno nad tím, jak zdolat. umožňovalo jezdit přes velikou váhu špatných silnicích
s obyčejnou vozovkou.
„Suchocestný parochod" podle Gurjevovy knihy, vydané roku 1837,
parní vůz, který táhne nákladní osobní vagony.
Už roku 1830 postavil Dmitrij Zagrjažskij nevídané vozidlo nikoli kolech,
nýbrž „housenkách", které pojmenoval „vozem pohyblivými kolejemi".
Smutný osud postihl „parního slona" samého. Podpory vynálezci nedostalo jeho užitečné
počínání uvázlo mrtvém bodě.
Na počátku minulého století, skoro zároveň Ammosem Čerepanovem,
usiloval sestrojení parního automobilu vynálezce Vasilij Petrovič Gurjev.
Dějiny nám zachovaly zprávy, „parní slon" jezdil úspěšně nedaleko
Tagilu mezi Horní Dolní Saldou; používalo jako tažného stroje při pře
vážení rudy.
Dva kloubové řetězy, spojující přední kola zadními, podstatně zvětšily
opěrnou plochu vozidla. Proto vůz Zagrjažského mohl jet bahnitou cestou. Stále častěji lze silnicích potká
vat automobily, které sebou táhnou těžce naložené vlečné vozy.
Navrhl nejen konstrukci „suchocestného parochodu“, nýbrž projekt výstavby
silnic dřevěnými dlažebními špalíčky, které měly podle vynálezce nahradit
špatné silnice hlinitou vozovkou přispět mocnému rozvoji bezkolejové
parní dopravy.
V dnešní době obnovila novém základě
