tak „suchocestný parochod"
nerozšířil. Špalíčků napuštěných zvláštní směsí však užívá SSSR hranicemi
ještě nyní naprosto osvědčují. Jednou uvázl blátě pří
kopu, byl tam opuštěn, jak vypravují uralští starousedlíci, stál mnoho let na
kraji saldské silnice.
Na počátku minulého století, skoro zároveň Ammosem Čerepanovem,
usiloval sestrojení parního automobilu vynálezce Vasilij Petrovič Gurjev.
Smutný osud postihl „parního slona" samého.
Tytéž síly, které zabránily zrodu ,,rychlochodu“ Jankevičova, nedovolily
rozvoj podivuhodných prací Ammose Čerepanova vytvořily nepřekročitelnou
zeďi před vynikajícím projektem Gurjevovým. Další parní automobily podle vzoru čerepano-
vovského ,,slona“ neobjevily. umožňovalo jezdit přes velikou váhu špatných silnicích
s obyčejnou vozovkou. Proto vůz Zagrjažského mohl jet bahnitou cestou.
Dva kloubové řetězy, spojující přední kola zadními, podstatně zvětšily
opěrnou plochu vozidla. Aby tyto silnice déle vydržely, hodlal Gurjev kromě toho pokrýt
projeté koleje širokými železnými pruhy, které chránily kostky proti rychlému
opotřebení. Ale myšlenka vlaků bez kolejí, jak projevil Gurjev, nebyla utopií.
Dějiny nám zachovaly zprávy, „parní slon" jezdil úspěšně nedaleko
Tagilu mezi Horní Dolní Saldou; používalo jako tažného stroje při pře
vážení rudy.několik let Ammos uskutečnil svůj úmysl sestrojil parní automobil.
Záměry Gurjevovy byly dalekosáhlejší než Jankevičovy Čerepanovovy.
339
.
Gurjevovy špalíčkové dlažby stavěly nejlepších ulicích Moskvy
a Petrohradu.
Ruským vynálezcům bylo jasno, zvítězí takový samohybný vůz, který
překoná zoufalou nesjízdnost ruských cest. Ruští technikové zamýšleli už
dávno nad tím, jak zdolat.
„Parní slon", jak vynálezce nazval svůj výtvor, měl kola velice širokými obru
čemi. Stále častěji lze silnicích potká
vat automobily, které sebou táhnou těžce naložené vlečné vozy. Podpory vynálezci nedostalo jeho užitečné
počínání uvázlo mrtvém bodě.
„Suchocestný parochod" podle Gurjevovy knihy, vydané roku 1837,
parní vůz, který táhne nákladní osobní vagony. Ruska byl tento vynález přejat pro zvelebení ulic největších měst
Evropy.
V dnešní době obnovila novém základě.
Navrhl nejen konstrukci „suchocestného parochodu“, nýbrž projekt výstavby
silnic dřevěnými dlažebními špalíčky, které měly podle vynálezce nahradit
špatné silnice hlinitou vozovkou přispět mocnému rozvoji bezkolejové
parní dopravy.
Už roku 1830 postavil Dmitrij Zagrjažskij nevídané vozidlo nikoli kolech,
nýbrž „housenkách", které pojmenoval „vozem pohyblivými kolejemi". Jsou skutečné
autovlaky, způsobilé pohybovat jak silničním betonu, tak ocelových
kolejích.
Ale jako mnoho jiných vynálezů, které vznikly Urale Altaji, kde
vzrůstající důlní průmysl urychloval rozvoj techniky, zůstal tento vynález dale
kém Petrohradě nepovšimnut'
