Smutný osud postihl „parního slona" samého.
Dějiny nám zachovaly zprávy, „parní slon" jezdil úspěšně nedaleko
Tagilu mezi Horní Dolní Saldou; používalo jako tažného stroje při pře
vážení rudy.
V dnešní době obnovila novém základě. Ruští technikové zamýšleli už
dávno nad tím, jak zdolat. Podpory vynálezci nedostalo jeho užitečné
počínání uvázlo mrtvém bodě.několik let Ammos uskutečnil svůj úmysl sestrojil parní automobil.
„Suchocestný parochod" podle Gurjevovy knihy, vydané roku 1837,
parní vůz, který táhne nákladní osobní vagony.
Ale jako mnoho jiných vynálezů, které vznikly Urale Altaji, kde
vzrůstající důlní průmysl urychloval rozvoj techniky, zůstal tento vynález dale
kém Petrohradě nepovšimnut'.
339
. Jsou skutečné
autovlaky, způsobilé pohybovat jak silničním betonu, tak ocelových
kolejích.
Na počátku minulého století, skoro zároveň Ammosem Čerepanovem,
usiloval sestrojení parního automobilu vynálezce Vasilij Petrovič Gurjev.
Ruským vynálezcům bylo jasno, zvítězí takový samohybný vůz, který
překoná zoufalou nesjízdnost ruských cest.
Tytéž síly, které zabránily zrodu ,,rychlochodu“ Jankevičova, nedovolily
rozvoj podivuhodných prací Ammose Čerepanova vytvořily nepřekročitelnou
zeďi před vynikajícím projektem Gurjevovým.
Navrhl nejen konstrukci „suchocestného parochodu“, nýbrž projekt výstavby
silnic dřevěnými dlažebními špalíčky, které měly podle vynálezce nahradit
špatné silnice hlinitou vozovkou přispět mocnému rozvoji bezkolejové
parní dopravy. Proto vůz Zagrjažského mohl jet bahnitou cestou.
„Parní slon", jak vynálezce nazval svůj výtvor, měl kola velice širokými obru
čemi. Stále častěji lze silnicích potká
vat automobily, které sebou táhnou těžce naložené vlečné vozy. Další parní automobily podle vzoru čerepano-
vovského ,,slona“ neobjevily. Jednou uvázl blátě pří
kopu, byl tam opuštěn, jak vypravují uralští starousedlíci, stál mnoho let na
kraji saldské silnice.
Gurjevovy špalíčkové dlažby stavěly nejlepších ulicích Moskvy
a Petrohradu. Špalíčků napuštěných zvláštní směsí však užívá SSSR hranicemi
ještě nyní naprosto osvědčují.
Dva kloubové řetězy, spojující přední kola zadními, podstatně zvětšily
opěrnou plochu vozidla. Ruska byl tento vynález přejat pro zvelebení ulic největších měst
Evropy.
Záměry Gurjevovy byly dalekosáhlejší než Jankevičovy Čerepanovovy.
Už roku 1830 postavil Dmitrij Zagrjažskij nevídané vozidlo nikoli kolech,
nýbrž „housenkách", které pojmenoval „vozem pohyblivými kolejemi". umožňovalo jezdit přes velikou váhu špatných silnicích
s obyčejnou vozovkou. Ale myšlenka vlaků bez kolejí, jak projevil Gurjev, nebyla utopií. tak „suchocestný parochod"
nerozšířil. Aby tyto silnice déle vydržely, hodlal Gurjev kromě toho pokrýt
projeté koleje širokými železnými pruhy, které chránily kostky proti rychlému
opotřebení
