Tam pokračoval Obuchov svých pokusech litou
ocelí.
Roku 1845 dokončil Obuchov vyznamenáním studia ústavu Sboru
báňských inženýrů odjel Petrohradu Ural, tehdejšího střediska ruského
hutního průmyslu.
Už války, kdy se’ projevily značné nedostatky zásobování bojující
armády zbraněmi, vládní kruhy probudily.
Kolébkou metalografie, důležité části nauky kovech, byl zlatoustský závod,
kde také rozvinul tvůrčí talent jiného znamenitého hutníka XIX. Zařízení závodu, které bylo kdysi XVIII. Tehdy rozhodly věnovat po
zornost vojenskému průmyslu. Hutní technika celé země byla době
Obuchovově již desetiletí ustrnulá, což zavinila politická hospodářská za
ostalost Ruska, jeho samoděržaví nevolnictví. překážku byla technická
zaostalost závodu.zahraniční literatuře považován „otce" metalografie anglický učenec
Sorby, který prvé použil mikroskopu zkoumání kovů roku 1854, tři
advacet let později než ruský vynálezce. Tam začal své
pokusy výrobou lité oceli.
A ukázalo se, nalézt žádoucí druhy oceli tak těžké, dokonce ještě
v době krymské války, kdy začalo používat parních lodí, elektrického tele
grafu jiných nejnovějších technických prostředků, hřměly obou stran salvy
starodávných bronzových děl, která měla kratší donos než pušky vojáků. století,
ruského učence Pavla Matvejeviče Obuchova. století považováno
za moderní, doby Obuchovovy, polovině XIX.
Nepodařilo však pokusy dokončit.
Na Urale, stejně jako před sto lety, bylo hlavní pohonnou silou vodní kolo. Mladý inženýr, který několik let pracoval serebrjanském
a kuševském závodě, odešel roku 1851 závodu jugovského. Brzy
po zakončení války byly lafet sňaty načervenalé bronzové hlavně jejich
místě objevila šedá těla ocelových děl.
Obuchov, který získal důvěru jako skvělý odborník, byl roku 1854 pře
ložen střediska hutního kraje, zlatoustský závod, kde dosud udržovaly
slavné anosovovské tradice.
Krymská válka letech 1854—56 ukázala, jak beznadějně zůstalo nevolnické
Rusko kapitalistickou Evropou.
Obuchov značný podíl této technické revoluci. Je
ovšem pravda, tyto salvy byly labutí písní „bronzového dělostřelectva". Vytkl úkol značné důležitosti vyrobit ocel pro dělové hlavně. třebaže byla zřejmá převaha pevných ocelových děl,
schopných pojmout větší dávky prachu vystřelovat dělové koule větší vzdá
lenost, byli dělostřelci nuceni čekat, hutníci naleznou vhodné druhy oceli. své nesmírné
práci, kterou začal, neměl téměř vůbec předchůdců.
Vždyť ještě roku 1864ř sto leť tom, kdy velký Polzunov bojoval proti „vládě
vody“, dávala mlýnská kola více než devět desetin veškeré energie. Ani hrdinství ruských vojáků námořníků,
ani nadání ruských vojevůdců, jako byl Nachimov, nezachránily samoděržaví
před porážkou. století, téměř nezměnilo.
V době byly armády námořnictvo celém světě vyzbrojeny děly
s bronzovými hlavněmi.
Jugovský závod nebyl výjimkou. Pouze Anosov konci
svého života zabýval pokusy litím ocelových děl čtyřicátých letech vyrobil
229
