Tam začal své
pokusy výrobou lité oceli.
Nepodařilo však pokusy dokončit.zahraniční literatuře považován „otce" metalografie anglický učenec
Sorby, který prvé použil mikroskopu zkoumání kovů roku 1854, tři
advacet let později než ruský vynálezce. století považováno
za moderní, doby Obuchovovy, polovině XIX. své nesmírné
práci, kterou začal, neměl téměř vůbec předchůdců.
Obuchov, který získal důvěru jako skvělý odborník, byl roku 1854 pře
ložen střediska hutního kraje, zlatoustský závod, kde dosud udržovaly
slavné anosovovské tradice. Pouze Anosov konci
svého života zabýval pokusy litím ocelových děl čtyřicátých letech vyrobil
229
.
Už války, kdy se’ projevily značné nedostatky zásobování bojující
armády zbraněmi, vládní kruhy probudily. Je
ovšem pravda, tyto salvy byly labutí písní „bronzového dělostřelectva".
Vždyť ještě roku 1864ř sto leť tom, kdy velký Polzunov bojoval proti „vládě
vody“, dávala mlýnská kola více než devět desetin veškeré energie. Tam pokračoval Obuchov svých pokusech litou
ocelí.
Obuchov značný podíl této technické revoluci. Vytkl úkol značné důležitosti vyrobit ocel pro dělové hlavně. třebaže byla zřejmá převaha pevných ocelových děl,
schopných pojmout větší dávky prachu vystřelovat dělové koule větší vzdá
lenost, byli dělostřelci nuceni čekat, hutníci naleznou vhodné druhy oceli.
V době byly armády námořnictvo celém světě vyzbrojeny děly
s bronzovými hlavněmi. překážku byla technická
zaostalost závodu. Zařízení závodu, které bylo kdysi XVIII. Brzy
po zakončení války byly lafet sňaty načervenalé bronzové hlavně jejich
místě objevila šedá těla ocelových děl.
A ukázalo se, nalézt žádoucí druhy oceli tak těžké, dokonce ještě
v době krymské války, kdy začalo používat parních lodí, elektrického tele
grafu jiných nejnovějších technických prostředků, hřměly obou stran salvy
starodávných bronzových děl, která měla kratší donos než pušky vojáků.
Jugovský závod nebyl výjimkou.
Kolébkou metalografie, důležité části nauky kovech, byl zlatoustský závod,
kde také rozvinul tvůrčí talent jiného znamenitého hutníka XIX. století, téměř nezměnilo. století,
ruského učence Pavla Matvejeviče Obuchova. Mladý inženýr, který několik let pracoval serebrjanském
a kuševském závodě, odešel roku 1851 závodu jugovského. Hutní technika celé země byla době
Obuchovově již desetiletí ustrnulá, což zavinila politická hospodářská za
ostalost Ruska, jeho samoděržaví nevolnictví. Tehdy rozhodly věnovat po
zornost vojenskému průmyslu.
Na Urale, stejně jako před sto lety, bylo hlavní pohonnou silou vodní kolo. Ani hrdinství ruských vojáků námořníků,
ani nadání ruských vojevůdců, jako byl Nachimov, nezachránily samoděržaví
před porážkou.
Roku 1845 dokončil Obuchov vyznamenáním studia ústavu Sboru
báňských inženýrů odjel Petrohradu Ural, tehdejšího střediska ruského
hutního průmyslu.
Krymská válka letech 1854—56 ukázala, jak beznadějně zůstalo nevolnické
Rusko kapitalistickou Evropou
