Již příštího roku zho
tovil skvělou čepel, která vyvolala nadšený ohlas odborníků.
Na počátku našeho tisíciletí začalo umění výroby damascenské oceli upadat
a koncem XVI. století ožilo na
krátký čas Rusi, Moskvě.
Zdálo se, Anosov pustil díla, které nad lidské síly. autorem mnoha
původních prací odborných pojednání, vydaných tiskem. Ocel ruského hutníka byla
tvrdší ohebnější, pevnější tažnější. zbrojíři nikomu nesvěřili své tajemství. rok později
předstihla Anosovova ocel nejlepší ocel anglickou. naopak musí být pružná
a ohebná.
Anosov začal své práce čepelovou ocelí roku 1828. století. Ale XVII. Mistři pracující Zbrojnici byli však poslední. ocel, níž se
zhotovují čepele, totiž kladou velmi přísné téměř protichůdné požadavky. Obrázek roku 1827
Anosov věnoval svých dílech největší pozornost výrobě oceli, zvláště
oceli sečné zbraně, jejíž výroba dnes velmi obtížná. otce syna, syna vnuka, pokolení pokolení přenášelo se
umění, jak vybírat rudy vyrábět nich ocel, jak kovat kalit vzorkované čepele
z damascenské oceli.Zlatoustský závod mnoho vděčí Pavlu Petrovičovi Anosovovi, skvělému
inženýru, který tam mnoho let pracoval. století zdálo, zaniklo úplně.
Ocel musí být pevná, tvrdá dobře obrobitelná. Anosov, odchovanec báňské akademie,
byl nejvýznamnějším hutníkem první poloviny XIX.
224
. Mistrovi, který
by prozradil tajemství damascenské oceli, hrozil nejtěžší trest.
Zlatoustská zbrojnice, kde pracoval inženýr Anosov. Neboť mnoho
století zbrojíři staré Indie, Persie Sýrie troškách shromažďovali své zkuše
nosti. Ideálem čepelové oceli, která skvěle spojuje všechny tyto vlastnosti,
byla odedávna ocel damascenská, kterou kdysi vykovávali kováři starodávného
Orientu.
První úspěchy povzbudily ruského inženýra, který vytkl úkol, že
objeví tajemství damascenské oceli naučí vyrábět tyto zázračné čepele
