V publikaci je nejdříve stručně vysvětlen význam obloukového svařováni a základní pojmy z teorie svařovacího oblouku včetně otázek stability svařovacího oblouku a zdrojů proudu. Těžiště knihy leží v části, ve které jsou probrány všechny druhy ovládání výstupního proudu svařovacích transformátorů, způsoby výpočtu a příklady návrhu a konstrukce svařovacích transformátorů. Závěr knihy je věnován praktickým radám, bezpečnosti a ukázkám některých transformátorů starší a nové koncepce.Kniha je určena technikům, konstruktérům, elektromontérům, údržbářům a širokému okruhu zájemců o konstrukci a návrh svařovacích transformátorů a jejich použití v praxi.
(je-li např.
Lepším řešením byl transformátor sériovým transduktorem
a vnucenou magnetizací (obr. 17
Zpočátku pro metodu vyráběly svařovací transformátory
s téměř sinusovým průběhem svařovacího proudu napětím naprázdno
až 120 (efektivní hodnota). Tentýž jev lze sledovat čs. Průběh svařovacího proudu
pro zapojení podle obr. 16. nestačilo zapálení oblouku jeho
udržení transformátor byl vybaven ještě vysokofrekvenčním ionizátorem
(obr. bazických
tavidel rovněž při svařování lehkých kovů střídavým proudem metodou
WIG. 26), který zabraňoval částečnému nebo úplnému usměrnění. jádro transformátoru přesyceno), obsahuje sva
řovací proud vyšší liché hramonické znovuzapálení oblouku znesnad
něno zvětšením širokých vysokých zapalovacích špiček především
v kladné půlvlně napětí. 17.
Obr. Probíhá-li u'2, ^2
podle obr.
Je-li svařovací transformátor navržen tak, při odporovém zatížení
na hodnoty (jako při svařování) mají napětí proud i2
časový průběh sinusový, nečiní při napětí naprázdno např.
¡2 —t>
Obr. Zapojení svařovacího
transformátoru dvěma přesytkami,
Ta T3, tlumivkou řídicím
obvodu
Obr. 18.
50
.Ař/ [2], vyvolaný vířivými proudy konstrukci svařovacího transfor
mátoru. znovu-
zapálení oblouku bazických elektrod zvláštní potíže. Průběhy napětí proudu při
zatížení svařovacího transformátoru clo
činného odporu
—1>. 17), jenž dodává svařovací proud ča
sovým průběhem (obr. 18) téměř kolmým osu času (di2/d< co)
