V publikaci je nejdříve stručně vysvětlen význam obloukového svařováni a základní pojmy z teorie svařovacího oblouku včetně otázek stability svařovacího oblouku a zdrojů proudu. Těžiště knihy leží v části, ve které jsou probrány všechny druhy ovládání výstupního proudu svařovacích transformátorů, způsoby výpočtu a příklady návrhu a konstrukce svařovacích transformátorů. Závěr knihy je věnován praktickým radám, bezpečnosti a ukázkám některých transformátorů starší a nové koncepce.Kniha je určena technikům, konstruktérům, elektromontérům, údržbářům a širokému okruhu zájemců o konstrukci a návrh svařovacích transformátorů a jejich použití v praxi.
Obr. 17. Průběhy napětí proudu při
zatížení svařovacího transformátoru clo
činného odporu
—1>. 17), jenž dodává svařovací proud ča
sovým průběhem (obr. znovu-
zapálení oblouku bazických elektrod zvláštní potíže. Zapojení svařovacího
transformátoru dvěma přesytkami,
Ta T3, tlumivkou řídicím
obvodu
Obr. bazických
tavidel rovněž při svařování lehkých kovů střídavým proudem metodou
WIG. 18.Ař/ [2], vyvolaný vířivými proudy konstrukci svařovacího transfor
mátoru. 16. Tentýž jev lze sledovat čs. 17
Zpočátku pro metodu vyráběly svařovací transformátory
s téměř sinusovým průběhem svařovacího proudu napětím naprázdno
až 120 (efektivní hodnota). 26), který zabraňoval částečnému nebo úplnému usměrnění.
Lepším řešením byl transformátor sériovým transduktorem
a vnucenou magnetizací (obr.
¡2 —t>
Obr. Průběh svařovacího proudu
pro zapojení podle obr. nestačilo zapálení oblouku jeho
udržení transformátor byl vybaven ještě vysokofrekvenčním ionizátorem
(obr. (je-li např. jádro transformátoru přesyceno), obsahuje sva
řovací proud vyšší liché hramonické znovuzapálení oblouku znesnad
něno zvětšením širokých vysokých zapalovacích špiček především
v kladné půlvlně napětí.
Je-li svařovací transformátor navržen tak, při odporovém zatížení
na hodnoty (jako při svařování) mají napětí proud i2
časový průběh sinusový, nečiní při napětí naprázdno např.
50
. Probíhá-li u'2, ^2
podle obr. 18) téměř kolmým osu času (di2/d< co)
