a soustrastně, jak jen ženy dovedou. Třikrát bud já
proklát! ironie bylo tom. lít
mě, mnoho, bez konce, vroucně. polož se
na zem tak, lehnu, hned bude teplej’.
. Pod vlivem jejích
řečí naivních laskavých mém nitru cosi počalo táti, jakoby
se tam byl vznítil nějaký ohníček.No neplač, neplač,. všechno bylo skutečností, těžší než nejošklivější
sen . Vyl sténal vítr, déšť bubnoval dno
lodky, vlny pleskaly objímajíce těsně, chvěli přece
zimou. -To byly první ženské polibky, jež život přine^
byly, nejkrásnější polibky, neboť pozdější st
•mnoho nic nedávaly .děti
. Pomyslete sil Vždyť jsem se
v ten čas obíral vážně myšlenkami osud lidský, myslil
jsem reorganisaci sociálního postavení, politické pře
vraty, četl jsem různé čertech moudré knihy (hlubina
jejich myšlenek byla dojista nedostupná samým autorům),
já onen čas chystal učiniti sebe >mocnou společensky
aktivní sílu*. tebou?
Pil jsi? Vyhnali místa? Nic toho nedělej!
A ona začla těšit, dodávat síly. mně zdálo, jsem části vyplnil
svůj úkol; každém případě jsem tehdy považoval za
•veličinu světu nevyhnutelnou způsobilou sehráti velkou
historickou úlohu! ted zahřívala svým tělem prodejná
žena, nešťastné, sbité, vyhnané stvoření, jež nemá životě
ani místa ani ceny ach, byl bych tak rád býval, kdyby
to všechno byl jen sen, ošklivý sen, těžký sen Než, bohu
žel, bylo příliš pravda: mě, sypaly chladné kapky
*deště, prsům mým tiskla ženská prsa, tvář vál mi
její teplý dech. Proč mně dávno neřekl, ti
zimal Obejmi ted, hned bude teplej .
A Nataša stále povídala čemsi, povídala tak laskavě
..MAXIM GORKfj:
Bylo nedobře najisto více zimy než řečí
mé sousedky. Tiše jsem zasténal zaskřípěl zuby skoro
v tutéž minutu pocítil jsem sobě dvě chladné, malé ruce —
jedna nich dotkla Šíje, druhá lehla tvář a
současně zavzněl znepokojený, tichý, laskavý hlas: »Co je?«
Byl bych přísahal, ptá někdo jiný Na
taša, jež právě ted prohlásila, všichni mužští jsou •pra
šivci* jim všem přeje, aby »pošli<.
rnol Bohdá zas napraví Dostaneš zas místo.
Nataša konejšila: No, no, přestaň přec! Nep. Ale ona zas začala
mluvit rychle, spěšně: ti? Zima? Ach ty, ty! Sedí
a mlčí jako sova.. očí plným
proudem vyhrkly slzy, smývajíce mého srdce mnoho zloby,
zoufalství, hlouposti bláta nahromadivších něm p
toutonocí
