V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Ale již dávno minulo. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Věděla toliko, že
. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Dříve bý
vala tuze divoká. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. rvaly se, měly zprorážené hlavy. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .
Jen Maruška tom všem nevěděla.
A slizovala trochu prachu nimi.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Matka však bránila. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Bylo tehdy hrozné. Psík
