to být materialism. Netrpí-li
člověk své tělesné formě, nepřestává trpět své fluidní
formě nespočetných bytostech, jež zrodily rozkladu
jeho těla. Již již umírající slunce roztínalo chvíli západní ne
besa svou krví, která zdála ještě červenější zrcadle
druhé hvězdy.
Můj nový přítel, celní úředník pobřežním městě, byl
člověk velký, zavalitý, pořádný. Smrt neznačí konec, ale nanejvýš změnu stavu. Podnikatelé uložili, abych spolu
s úřady upravil statuty týkající zužitkování elektrických
.
NotářoVo VypraVoVárxí. Rostla potom proti cibulovité věži měst
ského úřadu, stoupala mezi pohyblivými rameny velkého vě
trníku, jenž ležel uprostřed hrází smáčených vlnícím mo
řem. Líbil nám návrat
lodí, podobajících svými hnědými plachtami motýlům,
položeným šedivém, tetelícím se, hedbávném nekonečném
moři. Není oddechu pro věčné úsilí Ducha, jehož jsme
my pouhými momenty. vše bude teprve touhou zítřejšího umělce.*
Jsme konce své studie. >To zcela jisto, člověk, který zabijí, ne
ničí. Ale
patří snad více Francii zítřejší než dnešní. Uprostřed ní
zkosti literárního života šlo Paulu Adamovi vybudování
široké myšlenkové synthesy, čistoťu charakteru, morální
noblesu. Cituji zde jedno místo jeho »Nového
katechismu*.616 THBER: PAUL ADAM.
Právě tak jako hledíval rád soumraku, kdy rů
žových střech stěsnaných kolem kostela cihel vynořila se
monstrosní lůna.
Naše filosofické názory vyhovovaly; tak pan
Smithers cele věnoval. Sedávali jsme melancholicky
vedle sebe dřevěné lavici, duně. Vrátili jsme spolu
k městským světlům, jež probleskovaly lesem stěžňů pří
stavišti.* Pak slou
čily moře nebesa jedinou modř, níž smekaly
parníky fantastickým chvostem dýmu.
OTAKAR THEER. Kdo během četby srovnával
názory Paula Adama těmi, je? nás umění šířily a
dosud šíří, neubrání otázce: ten umělec Francie,
té Francie, níž jsme sesílili našem lart pour lartismu, naší
morální lhostejnosti, našich esthetických Credechř* Ano.
Při pohledu tuto féerii vyměňovali jsme několik
slov obdivu, konec řekl: >Hleďte, smrť zrcadlí ži
votě jako dokonávající slunce rodící luně