Veškeré
.<
— >Porcelán odeslán včera,« zvěstuje dopis druhý,
>netřeba ani zaň děkovati, mám tolik, nevím, si
s ním počít«.
Ovšem, přišel bych snad již pozdě trochu, neboť nyní již
ničeho nezbývá!. Lidé
právě tak počestní jako já, kteří ještě před měsícem
zavrhovali energicky takovéto počínání, dnes zápalem nej
větším věnují. Celý kraj
mezi Pekingem pobřežím byl spojenci zpustošen.. konec táži někdy sama sebe,
zda jednoho rána také nebudu počínati tak jako druzí,
a nevrhnu-li některého vetešníka, abych vyloupil. Závrať jímá nejpevnější, vír strhuje
s sebou nejcnostnější.
— >Jak jen věc zaříditi,* vzdychá pisatel třetí, >abych
mohl sebou vzít veškeré své hedvábné látky? Sedm ce
stovních košů nestačilo!*
— »Tedy ujednáno,* čtvrtý, »Luisa bude mít své
vyšívání, Gretchen své prýmky Ethel skvostnou sbírku
starožitných předmětů. Lauzannovi. »Od doby, jsem zde, dvé slov zaznívá
mi bez ustání uší; jsou slova >drancování« >kořist«. Jedenáct jich nazvati lze
přímo dopisy dlouhoprsťáckými.*
Tato pochmurná závěrečná slova čisti lze jiném dopise,
psaném vyšším důstojníkem americkým, který opustil své dů
ležité postavení Washingtonu, abyvěnoval své síly civilisaci
Číny: >Ničeho již nezbývá,* tak líčí hrdinné činy spoje
neckých vojsk, >za přítomné doby provincii Či-li.*
Ducha, který ovládl Evropany nejdálnějším Východě,
nejlépe charakterisuje list, který napsal francouzský důstojník
p. Jak opatřiti kořist, kde opatřiti kořist, zač
prodati svou kořist, jak svou kořist odeslati. Počalo vojíny, zachvátilo některé
důstojníky, dnes zabírá vysoké hodnostáře vyslanecké,
ba missionáře samy.586 JAROSLAV PŠENIČKA:
rukou elegantní těžkou paží upřímně vyličující příhody
čínské, bez přetvářky vypočítavosti. Jděte dýchánek, do
zahradní zábavy, hostinu, neuslyšíte mluviti jiném, než
o kořisti. Odpoledne každý ubírá své
vyslanectví, aby byl přítomen dražbě předmětů ukořistěných,
a večer bývají pořádány drobné >výlety*, při nichž dran
cuje okolí.
Drancování jest jediný předmět rozprav, stolu, ulici,
v domech, obchodech. Toť hotové loupežení, nic než loupežení, od
rána večera večera rána.
— >Má ubohá Maggy,* naříká neznámý pisatel, >Tvůj
malý Tommy nemohl dosud opatřiti kožešiny, kterou
jsi žádala; ale buď jen trochu ještě trpělivá, snad již bu
doucího téhodne bude pořádána výprava .. Věc stala se
již jakýmsi šílenstvím, posedlostí, utkvělou myšlenkou
