Charakteri
stika chce zobrazit! jen polovici bytosti, totiž, jež vyniká
a zvedá nad průměr, tu, jíž odlišuje své doby a
svých vrstevníků. 583
úzkostně vyhýbá těm pouze papírovým mrtvě narozeným
frásím, jimiž navykli Němci charakterisovati knihy ideje,
v řeči, jež druhdy snaží pitoresknost malebný detail,
jež často sahá gradační parafrasi, jíž není cizí figura
klimaxu oxymora, kreslí své podobizny. Erich
Schmidt snaží vždy synthesu literárně historického ná
zoru sociálního individualistního, usiluje vždy uplatniti
přírodovědecké theorie Tainovy požadavky Carlylova názoru
dějinného, akcentuje vždy nutnost aplikace myšlének Herde-
rových, ale připomíná zároveň, nejkrásnější realisací Her-
dera jest jeho žák učenník Goethe methodologické své
poznámky výklady vždy končí slovem >Západovýchod
ního divanu< nejvyšším štěstí osobnosti. Jeho knihy znamenají pokrok specielní technice
charakteristiky, specielním umění portretistském.
Toho dociluje Erich Schmidt souhrnem prostředků, dříve
47*
.MISTR CHARAKTERISTIKY. Někdy, hlavně
u osobností, jež nejsou než produkty své doby svého
milieu, tušíme, požadavku Taineovu neučiněno dost ani
tolik, kolik sujet žádalo: tak př. svém velkolepém díle
>Lessingovi« maloval svého reka, osamělého jedinečného,
daleko působivějšími barvami než jeho dobu. Než jeho nej
vnitřnější náklonnosti vždy sympatisují více Emersonem
než Bucklem, jeho dílech ustupuje malba prostředí před
charakteristikou individuality pozadí, pouze tolik re
produkoval časového národního milieu, kolik bezprostředně
podmiňuje strukturu jednotlivce. charakteristika Immer-
manna, romantika zároveň zároveň satirika romantiky, byla
by dojista nabyla větší plastiky, kdyby zachycena byla doba,
v níž romantismus odumírá, nové životní ideály rodí,
právě jako Freytag není dosti pevně postaven periody
liberalismu. Někdy uhlazenost
a přílišné otírání hran hrotů beře výrazu bezprostřední pů
sobivost, ale přece neunavuje nikdy tento způsob přednesu
tak jako přílišné pasivní ženské koření klasické kráse
a vyrovnanému půvabu, které činí nám knihy Hermanna
Grimma zakletého čarovný kruh italské renesance vý-
marského olympického intermezza poněkud mdlými dneš
nímu člověku, jenž Heineovým Tannhäusrem polibcích
Venušiných sladkém víně touží trpkostech, značné
míry cizími. Ale bylo Širokému líčení historickému
hlubokou vadou, není specielní charakteristice.
Než této dokonalé formě essayistické jež konečně
rozumí sama sebou nespočívá význam prací Ericha
Schmidta
