Jiní lidé trpí vodnatelností však trpím vzteklostí. měl při tom svých několik mono
logů byl monologům zvyklý. pochází odtud, prostí živočichové
nejsou vědomi své osobitosti složití živočichové nevěří
teprve život individuální proto necení ani ani oni
svůj život tedy život jiných bytostí příliš vysoko.
»Prostá zvířata lidské děti,* pokračuje Schultze, >jsou
spíše vraždění nakloněny nežli rozkošem vyvinutý,
zdravý člověk taktéž.)
A
. při tom ještě směju.*
Schultze VII. věc
je hrozně jednoduchá.
♦
(Příště konec. Bylť jsem zlostným na
rození, ačkoli jsem nikdy neměl podstatnou příčinu zlosti. skřípal zuby melodicky
sice, ale přece jemně.
Toužím tom, abych byl sražen nabyl tak práva po-
pustiti uzdu své záludné prchlosti.
Krev chci, prokletou krev holoty! proto musí býti
Rakkóx toho nelze, bohužel, změniti roztrhán jako
trhá jestřáb holubici. Moje logika vždy ničící. Největší geniálnost totiž
proto zde, aby lidské plémě bylo vydáno posměch štváno. nepochybně můj osud, abych žil stále stadiu
zlosti. přece zlobím. zlostný, neboť živočichem, jenž
dosáhl nejvyššího stupně vývoje.*
Směje poslouchá jako čapí klepání ovšem
nikoli docela tak. pohlédne zase své kožené stěny svůj
kožený nábytek jemně tlačené věci raduje se, že
vězí tak docela mezi starými zvířecími kožemi; jemu jsou
všecky bestie tak pořádně sympatickými. Sotva se
vzdálil Sedmý svého pokoje koženými stěnami, cuchal
knír všemi desíti prsty tak prudce, jednotlivé vousy vy
padávaly kolem poletovaly. Oslové tomu ovšem nerozumějí.
A pak směje jako smějí šíleni ústavech. 379
knír, jej mohl dvěma prsty stěží obemknouti. zaskuhrá jako divoké zvíře, bije oběma
pěstmi malého kávového stolku, sesuje jako stará
škatule klobouky. Na
počátku tvor ukrutný touží ničení konci zase.
A proto Schultze VII.RAKKÓX, BIUONÁŘ.
Shromáždění jdou velikým Schultzem; všichni jedou
lejbližším rychlíkem Číny.
Ze zlosti stal jsem dokonce humoristou milost-
nosti. Na
to však uklidní chladne, jde schůze propuštěných
eniů, přemlouvá je, aby vystěhovali ním Číny po-
tvali tam císaře čínského proti obecně nebezpečnému Rak-
cóxovi, jedná neaffektovaně jako tiché lesní jezero. >Rhinoceros! Rhinoceros!* řve.
>Je vlastně,* mluvil svým koženým stěnám, »na
prostý nesmysl, zlobím-li pro toho Rakkóxe, neboť ho
nepotřebuji
