Na
to však uklidní chladne, jde schůze propuštěných
eniů, přemlouvá je, aby vystěhovali ním Číny po-
tvali tam císaře čínského proti obecně nebezpečnému Rak-
cóxovi, jedná neaffektovaně jako tiché lesní jezero. nepochybně můj osud, abych žil stále stadiu
zlosti. zlostný, neboť živočichem, jenž
dosáhl nejvyššího stupně vývoje. Bylť jsem zlostným na
rození, ačkoli jsem nikdy neměl podstatnou příčinu zlosti.
>Je vlastně,* mluvil svým koženým stěnám, »na
prostý nesmysl, zlobím-li pro toho Rakkóxe, neboť ho
nepotřebuji.RAKKÓX, BIUONÁŘ. při tom ještě směju.
Krev chci, prokletou krev holoty! proto musí býti
Rakkóx toho nelze, bohužel, změniti roztrhán jako
trhá jestřáb holubici.
Toužím tom, abych byl sražen nabyl tak práva po-
pustiti uzdu své záludné prchlosti.)
A
.
Ze zlosti stal jsem dokonce humoristou milost-
nosti. Jiní lidé trpí vodnatelností však trpím vzteklostí. Sotva se
vzdálil Sedmý svého pokoje koženými stěnami, cuchal
knír všemi desíti prsty tak prudce, jednotlivé vousy vy
padávaly kolem poletovaly. skřípal zuby melodicky
sice, ale přece jemně. >Rhinoceros! Rhinoceros!* řve. pohlédne zase své kožené stěny svůj
kožený nábytek jemně tlačené věci raduje se, že
vězí tak docela mezi starými zvířecími kožemi; jemu jsou
všecky bestie tak pořádně sympatickými. věc
je hrozně jednoduchá. Moje logika vždy ničící. Oslové tomu ovšem nerozumějí.
♦
(Příště konec.
A proto Schultze VII. zaskuhrá jako divoké zvíře, bije oběma
pěstmi malého kávového stolku, sesuje jako stará
škatule klobouky. Na
počátku tvor ukrutný touží ničení konci zase. přece zlobím.
A pak směje jako smějí šíleni ústavech.
Shromáždění jdou velikým Schultzem; všichni jedou
lejbližším rychlíkem Číny.
»Prostá zvířata lidské děti,* pokračuje Schultze, >jsou
spíše vraždění nakloněny nežli rozkošem vyvinutý,
zdravý člověk taktéž. pochází odtud, prostí živočichové
nejsou vědomi své osobitosti složití živočichové nevěří
teprve život individuální proto necení ani ani oni
svůj život tedy život jiných bytostí příliš vysoko. měl při tom svých několik mono
logů byl monologům zvyklý. 379
knír, jej mohl dvěma prsty stěží obemknouti.*
Schultze VII.*
Směje poslouchá jako čapí klepání ovšem
nikoli docela tak. Největší geniálnost totiž
proto zde, aby lidské plémě bylo vydáno posměch štváno
