ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 387 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
A pak směje jako smějí šíleni ústavech. >Rhinoceros! Rhinoceros!* řve. Krev chci, prokletou krev holoty! proto musí býti Rakkóx toho nelze, bohužel, změniti roztrhán jako trhá jestřáb holubici. zlostný, neboť živočichem, jenž dosáhl nejvyššího stupně vývoje. pochází odtud, prostí živočichové nejsou vědomi své osobitosti složití živočichové nevěří teprve život individuální proto necení ani ani oni svůj život tedy život jiných bytostí příliš vysoko.RAKKÓX, BIUONÁŘ. Na počátku tvor ukrutný touží ničení konci zase. Shromáždění jdou velikým Schultzem; všichni jedou lejbližším rychlíkem Číny. při tom ještě směju. věc je hrozně jednoduchá. ♦ (Příště konec. Moje logika vždy ničící. »Prostá zvířata lidské děti,* pokračuje Schultze, >jsou spíše vraždění nakloněny nežli rozkošem vyvinutý, zdravý člověk taktéž. Oslové tomu ovšem nerozumějí. A proto Schultze VII. Bylť jsem zlostným na­ rození, ačkoli jsem nikdy neměl podstatnou příčinu zlosti. nepochybně můj osud, abych žil stále stadiu zlosti. měl při tom svých několik mono­ logů byl monologům zvyklý. Jiní lidé trpí vodnatelností však trpím vzteklostí. skřípal zuby melodicky sice, ale přece jemně. Toužím tom, abych byl sražen nabyl tak práva po- pustiti uzdu své záludné prchlosti.) A . pohlédne zase své kožené stěny svůj kožený nábytek jemně tlačené věci raduje se, že vězí tak docela mezi starými zvířecími kožemi; jemu jsou všecky bestie tak pořádně sympatickými. Na to však uklidní chladne, jde schůze propuštěných eniů, přemlouvá je, aby vystěhovali ním Číny po- tvali tam císaře čínského proti obecně nebezpečnému Rak- cóxovi, jedná neaffektovaně jako tiché lesní jezero.* Směje poslouchá jako čapí klepání ovšem nikoli docela tak. přece zlobím.* Schultze VII. Největší geniálnost totiž proto zde, aby lidské plémě bylo vydáno posměch štváno. 379 knír, jej mohl dvěma prsty stěží obemknouti. Sotva se vzdálil Sedmý svého pokoje koženými stěnami, cuchal knír všemi desíti prsty tak prudce, jednotlivé vousy vy­ padávaly kolem poletovaly. Ze zlosti stal jsem dokonce humoristou milost- nosti. >Je vlastně,* mluvil svým koženým stěnám, »na­ prostý nesmysl, zlobím-li pro toho Rakkóxe, neboť ho nepotřebuji. zaskuhrá jako divoké zvíře, bije oběma pěstmi malého kávového stolku, sesuje jako stará škatule klobouky