A pak směje jako smějí šíleni ústavech. >Rhinoceros! Rhinoceros!* řve.
Krev chci, prokletou krev holoty! proto musí býti
Rakkóx toho nelze, bohužel, změniti roztrhán jako
trhá jestřáb holubici. zlostný, neboť živočichem, jenž
dosáhl nejvyššího stupně vývoje. pochází odtud, prostí živočichové
nejsou vědomi své osobitosti složití živočichové nevěří
teprve život individuální proto necení ani ani oni
svůj život tedy život jiných bytostí příliš vysoko.RAKKÓX, BIUONÁŘ. Na
počátku tvor ukrutný touží ničení konci zase.
Shromáždění jdou velikým Schultzem; všichni jedou
lejbližším rychlíkem Číny. při tom ještě směju. věc
je hrozně jednoduchá.
♦
(Příště konec. Moje logika vždy ničící.
»Prostá zvířata lidské děti,* pokračuje Schultze, >jsou
spíše vraždění nakloněny nežli rozkošem vyvinutý,
zdravý člověk taktéž. Oslové tomu ovšem nerozumějí.
A proto Schultze VII. Bylť jsem zlostným na
rození, ačkoli jsem nikdy neměl podstatnou příčinu zlosti. nepochybně můj osud, abych žil stále stadiu
zlosti. měl při tom svých několik mono
logů byl monologům zvyklý. Jiní lidé trpí vodnatelností však trpím vzteklostí. skřípal zuby melodicky
sice, ale přece jemně.
Toužím tom, abych byl sražen nabyl tak práva po-
pustiti uzdu své záludné prchlosti.)
A
. pohlédne zase své kožené stěny svůj
kožený nábytek jemně tlačené věci raduje se, že
vězí tak docela mezi starými zvířecími kožemi; jemu jsou
všecky bestie tak pořádně sympatickými. Na
to však uklidní chladne, jde schůze propuštěných
eniů, přemlouvá je, aby vystěhovali ním Číny po-
tvali tam císaře čínského proti obecně nebezpečnému Rak-
cóxovi, jedná neaffektovaně jako tiché lesní jezero.*
Směje poslouchá jako čapí klepání ovšem
nikoli docela tak. přece zlobím.*
Schultze VII. Největší geniálnost totiž
proto zde, aby lidské plémě bylo vydáno posměch štváno. 379
knír, jej mohl dvěma prsty stěží obemknouti. Sotva se
vzdálil Sedmý svého pokoje koženými stěnami, cuchal
knír všemi desíti prsty tak prudce, jednotlivé vousy vy
padávaly kolem poletovaly.
Ze zlosti stal jsem dokonce humoristou milost-
nosti.
>Je vlastně,* mluvil svým koženým stěnám, »na
prostý nesmysl, zlobím-li pro toho Rakkóxe, neboť ho
nepotřebuji. zaskuhrá jako divoké zvíře, bije oběma
pěstmi malého kávového stolku, sesuje jako stará
škatule klobouky
