Ale tento úsměv již neplatí zde jako
Přítěži* karikaturám individualismu,'ale autorce.NOVÉ ROMANY. 17
Ŕ
í
ä
h
. Jináje ovšem otázka, nakolik znamenají pro umělecký
: vývoj našeho románu skutečný pokrok obohacení nové
ideje nové útvary stylové.
'
y nahým, všech romaneskních cetek zbaveným apparátem
^7 analytické psychologie ideové dialektiky. Tam povrchní,
mělké, banální, nedosti svědomité spravedlivé účtování
, individualismem, vlastně jen pseudoindividualismem, neboť
autorka Přítěže* nikde neakcentuje předpoklad, vedle
těchto svých komických výstřelků existoval nějaký indivi-
dualism, jenž může činit vážné nároky jako hluboký princip
duchový morální. této otázce nalezniž čtenář
v následujícím odpověd. Zde najednou individualism svém významu roz
tažen nejnemožnějších dimensí, malován jako čert na
stěnu vážností tak hrůzostrašnou, nám mráz běžel po
zádech, kdyby štěstí les extrémes touchent nás
veselý úsměv neosvobozoval tísnivé tíhy příliš nelidsky
naojatého pathosu. Ona
la zde samé snahy seriósnosti zabíhá tónu oněch
ikatur spravedlivá Nemesis šosáckosti banality
** veselohry1 aby tento trest byl dovršen, víte koho
e »Vzpoura* celou svou atmosférou intonací nejvíc
*** míná? Stirnera. zde »Vzpouře< najednou pravý
opak. Rozehnala problém
777 individualismu, ale zrovna přímou cestou jeho nejvyšší
‘^7 vrcholky, pokryté ledem abstrakcí, toho řídkého horského
^7*“ vzduchu, kde umění tak těžko dýše kde květy jeho
L nabývají chudokrevné bělosti sklepních výhonků. Problém
T~r' individualismu? Tedy analogie >Přítěži«? Ovšem, ale ne-
řekli byste, obě práce jsou jednoho péra. Ano, toho Stirnera, jehož jméno
: Přítěži* vydala Kunětická pospas našim Kondelíkůml
i e-li náhoda skutečné podlehnutí jeho vlivu,
2
. práce, níž můžete říci cokoliv, ale jen ne, zanechá-
vala čtenáře lhostejným. Při neustálé chudobě naší románové produkce
nelze současné objevení tří takových velkých románů pod-
ceňovat. Při
/ nejmenším alespoň ten, jejž vzbuzuje odvaha sebedůvěra. Odhodil jsem ji
/ několikráte odporem, můj vkus lidské některé city jí
"^7? vášnivě vzpíraly, ale zase jsem sáhl četl, neboť jsem
L cítil, chce něco velkého důležitého, křečovitá
prudkost tohoto chtění vynutila konec respekt. dává této
trojici románů zvláštní ráz nejeden rys podobnosti pře-
kvapující.
Román Boženy Vikové-Kunětické >Vzpoura« je
.
^*7 Paní Kunětická pustila zde tak vysoko, jak snad ještě
^5^ žádný český romancier před tím. Neznám tak hned českou knihu,
která mne tak jako tato byla pobouřila
