Zpě
váci celý chrám povstav, zahlaholil něm tento zpěv,
v němž velmi hlučně vynikli zvláště tenorové hlasy. Tento libuje
si sopránech basech, kterýmžto zvláště široká působnost
vyměřena, neboť všichni knězi zpívají basem.< počal mši (asperges etc. Farář usedl, poněvadž přišel oltáři. Ačkoli slovanský,
přece velmi podstatně liší pravoslavného. Ostatně seděli jednotlivci na
schodech vedoucích kůr zvonům. Dva ministranti bez komží kropěnkou
vyšli, nimi pan farář pouze albě štole. Pohled presbyteria
do kostela byl živě pestrý, ani barvách, jako sesku
pení osob výraznosti tváří. Nerušilo to, zdálo to, jakoby nějaký andílek
prováděl nevinné taškářství, skryt jsa obláčkem. Postaviv kalich oltáři, obrátil pan
farář věřícím přečetl jim úřední vyhlášku, načež ústně
jal napomínati jménem představenstva církve, aby
nikdo, kdo nemá své vinice, noci vsi nevycházel, okolo
se netoulal dokonce škody sousedům nedělal.
Zavzněl zvonek.). Ženské
hlasy mizely, nebo snad ženy nepěly. Brzy nastalo utišení zavzněla
vstupní modlitba »Gospodi pomiluj*, načež celý chrám roz
hlaholil hlučným zpěvem. Byl ten
klouček opravdu hezounký, usměvavý. Onen (kato
lický) pohybuje vysokých kadencích tenorových a
ostatní hlasy vpadají něho jako průvod. Zpěv sborový je
vždy čtyřhlasý, střední hlasy samy hledají potřebný inter
val; přes tuto neumělost přece soulad pěkný působivý.
»Sláva nebesi Bogu« zvonění všech zvonů
hlaholilo kostelem, při čemž všichni povstali. Tento nevzdělaný lid příliš primitivní není
divu, dává-li souhlas kostele jevo; také jsou po
vahy vznětlivé prudké.
Na prostranném kůru zaujali místo zpěváci, nichž
mladší skupina pravé straně měla velký kancionál, něhož
po celou bohoslužbu zpívala. Zpěv nese chrámem tak
mohutně, záhy nervy tomu nezvyklé počínají pociťovati
sílu jeho nastává mimoděčné rozčilení.
Pak začala mše. Zapěv »Po-
kropi mene gospodi atd.212 dušek:
mužů. Když domluvil, nastal
v kostele polohlasý hukot, nevím zda protestní pouze
souhlas výklad slov duchovního, ale velmi mne pře
kvapilo.
Vždy začne tenor, vpadne bas ním baryton dr
tenor: tak při každé nové větě nebo sloce. Nelze prý
říkati, dává Pán Bůh pro každého tedy každý
smí vžiti, neboť platí tu, nesmí člověk krásti nesmí
jinému činiti, čeho sám nepřeje. Pak přii
ministrant rákosovou lenošku ohýbaného dřeva post,
ji stranu epištoly; divil jsem proč? Hned jsem vl
poznal
