Nám stanoviska hospodářského existence stavu právních
zástupců nutným důsledkem principu dělby práce, zároveň
však jest ochrana právní požadavkem sociálním: složité po
měry životní vyžadují obsáhlé zákonodárství, jehož zevrubná
znalost jest jednotlivému prostému občanu nedostupná. Na
sjezdech, při banketech, oproti deputacím odpovědích
na interpelace ministři uznávají rádi nezbytnost stavu advo
kátského pro úspěšnou správu spravedlnosti ničeho tak
toužebně nepřejí, jako nejlepší shodu zejména soudů advo
káty. Uží
vání právních pravidel konkrétní poměry životní vyžaduje
nejen elementárního vzdělání právnického znalosti platného
práva, ale zručnosti jeho aplikaci praksi, již nabyti
lze, jako jiných oborech lidské působnosti, jen stálým za
býváním takovouto prací.
13*
. Proto jest třeba osoby třetí, která zastupovala
anu před orgány státními proti státu samotnému tou
ávnicky vzdělanou advokát, který tedy dnešním orga
smu státu nezbytným článkem tím spíše, mo-
mí stát právní ochranu občana části již nyní uznává a
budoucnosti zajisté celém rozsahu bude musit prohlásit
jeden svých sociálních úkolů.
S advokátskou krisí souvisí ovšem také otázka sociální
oprávněnosti dokonce nezbytnosti advokátského stavu. Ministerské komplimenty ovšem otázku nerozřešily. Stav advo
kátní stává přístupným pouze majetným, což sociálně jest
na jisto povážlivým zjevem. Dří
vější fabrikace sporných spisů gros, kterých vlastní
prací advokátovou býval nezřídka jen jeho podpis, odpadla:
nový proces vyžaduje osobní činnost dobře kvalifikovaného
advokáta, připouští blahovolná oproti velkým
advokátům prakse povoluje zaměstnání kvalifikovaných sub
stitutů. Pokud však nový soudní
řád mohl regulovat stejnoměrnější příliv práce, přišel již dost
pozdě: práce procesní zjednodušením sporu kvantitativně
ubylo nepatrná kvóta, která jednotlivce těch set
a tisíců advokátů připadne, tomuto již nepomůže. 171
biti jako regulativ oproti nerovnému rozdělení prakse.STÁVKA ADVOKÁTU. Ostatně nedotekl nový soudní řád kanceláří
s agendou finanČně-podnikatelskou. Správní úředník soudce, jako
orgán rozhodující, nemůže však býti současně rádcem zá
stupcem strany, nadtož při odporujících sobě nárocích —
zástupcem stran obou. Tak jest
dnes odvážným experimentem životním státi advokátem
pro toho, kdo nemá existenci jinak zabezpečenu. Stát jeho zájmy dokonce ocitají se
často rozporu individuem, které bylo bez prostřed
níka práv znalého bezbranným oproti vyškoleným orgánům
itním
