Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
236. černém papíře neb staniolovém lístku) přímo před oko
postaveným rovnoběžnou skulinu mm) zadu silně osvětlenou. Při světle červeném jsou pruhy širší, než při
světle modrém; při bílém světle objevují světlé pruhy jemně zbarvené.
tmavého kruhu průsvitu řadě 19-0, 16-8, 15-7 mm. dirkou tenkém staniolu).
Pruhům jasným říkáme tmavým Úkaz pozoruje
. ohniskové rovině spojné čočky
velmi značné ohniskové dálky, postavené skulinou II.) místnosti dokonale zatemněné
vstupují paprsky mocného světelného zdroje nepatrným otvorem kru
hovým (na př.
Ohyb skulinou. Stín jeho prostoupen jest
světlými pruhy; němu druží obou stranách několik slábnoucích
pruhů světlých, vesměs rovnoběžných drátem. Správný výklad
založený vlnivé theorii opírající interferenci podal francouzský
inženýr (1788— 1827). Jim cestu vloží neprů
hledná deska rovnou hranou.světle červeném, zeleném, modrém byly nalezeny průměry 5. Tyto ohybové zjevy, zvané pozorujeme
takto :
Úzkou svislou' skulinou (obr. Jasný pruh středový, někdy prostoupený pruhy
tmavými, obou stranách vrouben soustavou rovnoběžných světlých
slábnoucích pruhů. Výklad omezíme případ nejjedno
dušší, kdy bodový neb lineární zdroj jest
nosti.
Úkaz tento zove proto ohyb světla. Místo toho pozoru
jeme však stín rozplývavý, vroubený několika střídavě světlými
a tmavými pruhy rovnoběžnými hranou, které přecházejí plné
osvětlení.
Nejjednoduššími prostředky možno studovati ohy
bové zjevy, hledíme-li větší vzdálenosti velmi úzkým (0-1— 0-2 mm)
řezem (na př.) dopadá svazek rovnoběžných
paprsků rovnoběžnou skulinu II. Kruhové ohybové zjevy pozorujeme při stínící kru
h nebo při otvoru. stol. Úkaz zůstává podstatě týž, jenom jasnější, užije-li se
místo otvoru úzké skuliny rovnoběžné hranou stínící desky.
N snažil vyložiti svojí emissní theorií. Podle věty přímočarém
šíření světla mělo rozhraní mezi stínem, vrženým vzdálenou pro
mítací stěnu, osvětlenou plochou býti docela ostré. Byl-li průměr
ve světle natriovém 589 jufx) 17-6 mm, které délky vlny plynou
z tohoto měření? (686, 537, 468
Ohyb světla. Světlo
ohýbajíc podle překážky vniká částečně také geometrického stínu.
Podobné úkazy ohybové vznikají, nahradíme-li desku m
•drátem rovnoběžným osvětlenou skulinou. iffra ce., vzniká ohybový
zjev: Jasný středový pruh ovrouben jest obou stranách několika svět
lými tmavými pruhy. Ohybový zjev při úzké
s jest obdobný.
Některé ohybové úkazy popsal prvé II
