Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Obraz buď
H pozoruje okulárem O,
—t --------jpf-— nebo zachycuje na
z
fotografické desce ro-
— vině ohniskové y'. Směr
vystupujících rovnoběžných paprsků najdeme uvážíce, paprsek kuže
lového svazku rovnoběžný optickou osou, lomu byv prodloužen
prochází ohniskem Úhel určen jest vztahem
V2A u'. Zrcadlový dalekohled (reflektor) Newtonův. Výhoda
*7 -»T reflektorů spočívá té
Obr. Objevil jím hory
na Měsíci, skvrny Slunci, fáze Venuše Merkuru, družice Jupiterovy,
.
chází jenom vzduchem, kdežto refraktorů sklem objektivu část záření
se pohlcuje. 232.
Při Galileově dalekohledu jest výstupovou clonkou kruh který
leží mezi objektivem okulárem. Pozorujeme-li jedním okem přímo délku zdá se
druhému oku, hledícímu dalekohledem, kryje zvětšenými dílky. Také dutým zrcadlem kulovým neb para
bolickým (obr.
Vynález dalekohledu složeného spojky rozptylky stal Hol-
landsku. Galileova
dalekohledu, který dává vzpřímené obrazy, užívá pro mírná zvětšení
(až 6tinásobného) při divadelních polních dalekohledech starších
soustav. uslyšev tom, sa
mostatně (1610) podobný přístroj sestrojil zdokonalil. Zaří-
zení dalekohledu urči-
y předmět usnadňuje
hledačem jehož op-
tffj tická osa est rovnoběžná
I osou zrcadla. Dalekohled zrcadlový. 232.ohniskové dálky Přední ohnisková rovina okuláru splývá ohniskovou
rovinou objektivu tak, délka dalekohledu rovná f\—-/2.
7. Protože nemůže zornice oka splynouti
s touto clonkou, jest zorné pole dalekohledu poměrně malé. 1608 podány byly vládě tří různých brusičů čoček žádosti
za patentování nového optického přístroje. Proto př.
u Newtonova reflektoru vkládá cestu odraženým paprskům malé ro
vinné zrcadlo tak, obraz vznikne souměrné poloze y'.
Zvětšení dalekohledu kteréhokoli druhu možno zjistiti takto: Na
vzdáleném měřítku vyznačí dva body (cm) tak, aby byly do
dálky dobře patrny. okolnosti? záření prQ.
Poměr mjm^ stanoví zvětšení.) vzniká ohniskové rovině skutečný obraz velmi
vzdálené roviny.
Vzhledem tomu, že
F\A tgu,
vyplývá pro zvětšení vzorec
N j\_
tg ’
jako při Keplcrově dalekohledu. Poněvadž zobrazování překážela dopa
dajícím paprskům aspoň částečně hlava pozorovatelova
