Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Podle Helmholtze vznikají samohlásky tím, resonancí dutiny
ústní některé tóny harmonické zvuku obsažené zesilují, jiné zeslabují. Při samohlásce převládá tón základní, proto podobá tato sa
mohláska tónu ladiček; při převládají nízké tóny harmonické, při E
a vysoké tóny harmonické. Zazpíváme-li jasně
některou samohlásku proti otevřenému klavíru, jehož tlumič jest nadzdvižen,
vznikne resonancí zvuk téže barvitosti slyšíme touž samohlásku zřetelně
z klavíru. Hel mholtzovi podařilo uměle napodobiti
samohlásky řadou ladiček naladěných jednotlivé harmonické tóny, jež
elektromagneticky uváděl chvění různou intensitou. novějších nástrojů hudebních vyplňují mezery mezi jednotlivými
harmonickými tóny tím, ozvučná trubice prodlužuje buď výtahy (pozoun)
nebo ventily (ventilový roh, křídlovka pod. Při dýchání jsou hlasivky popuštěny; vzduch širokým otvorem
volně prochází proto hlas nevzniká.
Vzduch trubicích možno také rozezvučeti jinými způsoby; př.
Samohlásky jsou tedy zvuky složené jednotlivých harmonických tónů různé
intensity. Hlas cvičeného zpěváka obsahuje asi dvě oktávy,
ovšem různých výškových polohách; bas rozsah tónový C1, tenor
C— e2, alt soprán e3.
U původních loveckých rohů vzbuzovaly tóny různé výšky tím, hudebník
podle způsobu foukání resonancí vzbuzoval různé vyšší tóny harmonické (od
druhého dvanáctého; základního tónu nelze pravidlem pro úzkou mensuru
vylouditi) jejich rozsah tónový byl tudíž omezen har mon ckou řadu
tónů. Vzduch proudící plic hrtanem ven rozechvívá hlasivky; tím
se proud vzduchu pravidelně přerývá vzniká hlas. Jeho výška závisí
jednak délce hlasivek, jednak jejich napětí. Výška zpívaného tónu
řídí napětím hlasivek.
v hemi cké harmonice rozechvívá vzduch skleněné trubici malým
plaménkem vodíkovým nebo plynovým. Různým postavením
jazyka, zubů rtů mění tvar dutinyfústní její resonancí barvitost
hlasu. Tóny různé výšky
vzbuzuje hudebník jednak tím, zkracuje délku chvějícího sloupce vzdu
chového otvíráním postranních otvorů, jednak také přefukováním vyšších
tónů harmonických.(hoboj fagot). Souhlásky vznikají buď prostupem vzduchu zúžených místech
.).
V hrtanu jsou dvě pružné blány (hlasivky), jež při mluvení nebo zpívání
jsou hrtanovými svaly napiaty tak, mezi nimi vznikne úzká štěrbina
hlasová. Otáčivými zrcadly možno pře-
svědčiti, plamének silné kmitá.
Ústrojí hlasové jest podobně zařízeno jako píšťala jazýčková.
U echových nástrojů dechových jest jazýček zastoupen se
vřenými rty hudebníkovými, mezi nimiž vzniká štěrbina střídavě roz-
vírající. Ozvučná trubice mírně rozšiřuje (buď hned začátku jako rohů
nebo poslední třetině jako trubek) končí nálevkovitou rozšířeninou. Různým způsobem vrtání dosahuje toho, mohou vydá
vati buď všechny tóny harmonické (hoboj fagot) nebo jen liché tóny
harmonické (klarinet), čímž vzniká různá barvitost zvuku.
Hlasivky jsou mužů dlouhé asi mm, žen jen asi mm;
proto jest mužský hlas hlubší než hlas ženský
