větších přístrojů pozoruje obraz zvětšený např. nakloně
ném zrcadle nebo promítá plátno jako film.
Doprovázející zvuk vysílá kmitočtu poněkud odlišném nosného
kmitočtu obrazu. 429). Celý tento pochod nafilmování rozkladu body
trval starších zařízení jen málo přes minutu. Příjem větší vzdálenost umožní několika-
prvkové (směrové) antény.
Je však vyřešen televizní přenos větší vzdálenosti (obr. duchy. Tato televizní nosná vlna ultrakrátká,
v Praze kmitočet 49,75 Mc/s, šíří vysílače prostorem podobně jako
světlo. Přímým přenosem obraz
promítne katodu ikonoskopu, kde rozkládá prvky. Překážky zastíní. Obraz však odrazem také může zkres
lovat, dvojité obrazy, tzv. 429. dvanácti různých kmitočtech (kanálech) urče
ných tak, aby nejméně navzájem rušily.
Přijímač vlnu zachytí, zesílí, detektuje přemění elektrické kmity na
světelné. Stín (čárkovaně), ohyb odraz televizního signálu.
K přenosu větší vzdálenosti, než dosah vysílače, zařizují trati
retranslační stanice, které přijatý signál vysílají automaticky dál. Obrázek (černobílý, 1946 barevný) vytvoří stínítku
obrazovky. Zvuk obstará reproduktor
vestavěný televizoru. Ohybem dostává
nosná vlna překážku. Odrazem větších překážek (stačí někdy velká stěna)
vystavených plnému ozářeni televizním signálem někdy umožní příjem na
neobvyklé vzdálenosti několika tisíc km. nás používá kmitočtové modulace, jíž dosáhne
314
. Střídání světlej
ších tmavších bodů mění ikonoskop elektrické kmity, které zesilují a
Obr. Proto mají být televizní antény nejvýše, aby
měly větší dosah, sít vysílaček musí být mnohem hustší než při rozhlasu.
moduluje jimi vlna vysílače.
Přenášený výjev může filmovat, film ihned vyvolá, ustálí roz
kládá světelné body. Vodorovná anténa (dipól) horizontální polarizaci,
je kolmá směru vysilači; svislý přijímací dipól vertikální polarizaci.(původně obrázky rozkládaly dírkovaným Nipkowovým kotoučem roku
1884), používá přístrojů čistě elektronických. Pražský
televizní vysílač naší vlastní konstrukce zahájil vysílání května 1953.
Televizní vysílače pracují např
