dvanácti různých kmitočtech (kanálech) urče
ných tak, aby nejméně navzájem rušily. větších přístrojů pozoruje obraz zvětšený např.
Doprovázející zvuk vysílá kmitočtu poněkud odlišném nosného
kmitočtu obrazu.
Televizní vysílače pracují např. nás používá kmitočtové modulace, jíž dosáhne
314
.
moduluje jimi vlna vysílače.
K přenosu větší vzdálenosti, než dosah vysílače, zařizují trati
retranslační stanice, které přijatý signál vysílají automaticky dál.
Přijímač vlnu zachytí, zesílí, detektuje přemění elektrické kmity na
světelné. Celý tento pochod nafilmování rozkladu body
trval starších zařízení jen málo přes minutu.(původně obrázky rozkládaly dírkovaným Nipkowovým kotoučem roku
1884), používá přístrojů čistě elektronických. Ohybem dostává
nosná vlna překážku. Obrázek (černobílý, 1946 barevný) vytvoří stínítku
obrazovky. Střídání světlej
ších tmavších bodů mění ikonoskop elektrické kmity, které zesilují a
Obr. Odrazem větších překážek (stačí někdy velká stěna)
vystavených plnému ozářeni televizním signálem někdy umožní příjem na
neobvyklé vzdálenosti několika tisíc km. Přímým přenosem obraz
promítne katodu ikonoskopu, kde rozkládá prvky. Příjem větší vzdálenost umožní několika-
prvkové (směrové) antény.
Je však vyřešen televizní přenos větší vzdálenosti (obr. Obraz však odrazem také může zkres
lovat, dvojité obrazy, tzv. 429). Proto mají být televizní antény nejvýše, aby
měly větší dosah, sít vysílaček musí být mnohem hustší než při rozhlasu. Tato televizní nosná vlna ultrakrátká,
v Praze kmitočet 49,75 Mc/s, šíří vysílače prostorem podobně jako
světlo. 429. Zvuk obstará reproduktor
vestavěný televizoru. Stín (čárkovaně), ohyb odraz televizního signálu. Překážky zastíní. Pražský
televizní vysílač naší vlastní konstrukce zahájil vysílání května 1953. nakloně
ném zrcadle nebo promítá plátno jako film. Vodorovná anténa (dipól) horizontální polarizaci,
je kolmá směru vysilači; svislý přijímací dipól vertikální polarizaci.
Přenášený výjev může filmovat, film ihned vyvolá, ustálí roz
kládá světelné body. duchy
