Elektrotechnické termíny českém jazyce staly běžnými poloviny 19.(1875-1929)? Elektrotechnické termíny elektrotechnická problematika vstoupily
do odborných časopisu začaly objevovat denním tisku, popularizačních
a zábavných týdenících měsíčnících krásné literatuře, zejména fejetonech,
v básnických prozaických dílech, zvláštní místo měly beletristicky zpracova
ných vzpomínkách elektrotechniků?
Moderní elektrotechnické názvosloví4 tak postupně vyvíjelo konce prvého
desetiletí, zejména 20.
Ottův slovník naučný6 (1888-1909) již chápe elektrotechniku jako vědní tech
nický obor průmyslové odvětví, vyjmenovává dosud její známé aplikace (telegra
fii, dynamoelektrické stroje, clcktromctalurgii, galvanoplasliku, elektrické přenáše
ní síly elektrické dráhy), charakterizuje elektrotechnika jako odborníka, který
konstruuje staví elektrická zařízení, upozorňuje, studium elektrotechniky ne
ní české vysoké škole technické ještě zvlášť upraveno realizuje rámci
studia stavby strojů. Informuje pouze prvních praktických použitích elektřiny
v telegrafii. století. Tvořila slova přejatá (většinou
z latiny nebo němčiny, například elektricita), složená různého původu (například
elektromotor) nebo odvozená domácího základu cizí příponou nebo předponou
i obráceně cizího základu českými příponami předponami (opět většinou la
tiny němčiny, například elektrolučba, elektrictví, elcktričina).
Jazyková norma byla dále potvrzena Slovníku němčiny roku 1862, Kotlo
vě desetidílném Česko-německém slovníku let 1878-1906, kde byla vedle kompo
zit uvedena česká puristická synonyma (elektromotor mlunoplodič, elektřina -
mluno), poté devítidílném výkladovém Příručním slovníku jazyka Českého let
1935-57, který byl vytvořen základě rozsáhlých excerpt literatury krásné nau
kové, časopisů denního tisku, roku 1770 počátku 30. hesle telegraf vysvětluje jeho funkci uvádí některé jeho druhů
(elektrický, elektromagnetický, elektrochemický).
Riegrův slovník5 (1860-74) ještě nepovažuje elektrotechniku samostatný obor
technický výrobní.
Za první kodifikaci elektrotechnického českého názvosloví lze považovat termí
ny zaznamenané Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví pro gymnázia
a reálné Školy roku 1853, uvádějící ekvivalenty: elektrolyse elektrolučba, clek-
trometter elektroměr, elektromotor elektrobudič, elektromotorisch elektrobu-
divý, elektrobudící aj. letech 19.
Masarykův slovník1 (1925-33) převzal charakteristiku elektrotechniky Ottova
slovníku naučného osmého dílu roku 1894 upřesnil informací dalších obo
rech, které rozčlenil elektrotechniku slabých proudů (telegrafy, telefony), vyso
kofrekvenční elektrotechniku (radiotechniku), techniku výroby elektrických strojů
(motory, generátory, transformátory) uvádí nový pojem elektrotechnologie, nauku
o rozvádění elektrického proudu (instalace vysokého nízkého napětí), elektroche-
38
. 30. století. let 20. století
(například elektrovodič, elektrovod, elektrika, elektrizace, elektricita, elektrárna,
eleklrodráha, eleklroprúmysl, elektrotechnika, elektroléčba aj.), což vývojově do
kládají ncjčaslěji citované, vybrané české všeobecné encyklopedie. Dobovou snahou bylo počešťování německého latinského
názvosloví buď kalkováním kompozit cizího původu, nebo nahrazováním částí ci
zích slov domácími lexikálními základy, jako například -lučba, -měr, -budič aj
