Stačí, zakoupí-
me-li tyčinku nátronu, který vodě rozpustíme, pak
do nádobky přístroje nalijeme.ttodě nevylučuje, pro
tože ihned zapůsobí vodu.
Naplníme-li však nádobku přístroje lihem chemicky
čistým zavedeme elektrodám proud, ani kolem elek
trod, a>ni odporové žárovce nepozorujeme nejmeší změ
ny, třebaže prodejní lih určitá procenta vody obsahuje
vždycky. Pročl Patrně není zde
rozštěpených molekul lihu ionty, bez kterých elektři
na zasátmouti nemůže.OH ~i_ H,
což znamená, slučuje jednou částí vody znovu na
11
. Voda dešťová
chová velice podobně jako destilovaná. Třebaže však
neobsahuje látek zemitých, přece jen rozpouští sobě ce
stou kysličník uhličitý, který nikdy vzduchu neschází
a stává tak slabě »vodivou«, elektrolýsy schopnou. Pro
elektrody železné však nutno voliti jiný elektrolyt, pro
tože roztokem kyseliny sírové trpí velice.OH, štěpí voda ionty
lehkého kovu sodíku nábojem kladným H-Na, ionty
hydroxylu —OH nábojem záporným.žárovky podává nám jisté míry zprávu tvrdosti vo
dy, kterou pijeme. Vyměňte vodu nádobce přistrojena
vodu různých pramenů přesvědčíte se. Není proto každá kapalina, každý
roztok elektrolytem. Ale odevzdáním kladného nálboje kathodě
úloha sodíku nekončí, kov ka. Elektrolysa nenastala. zavedení prou
du elektrodám ionty podle svých nábojů směřují ke
sivým pólům. hydrolysou přišel, vezme
z vody dle rovnice:
Na OH2 Na.
Ta,ké při tomto uspořádání kathodě hojně uvol
ňují bublinky vodíku, anodě drobnější bublinky kyslí
ku, čehož patrno, roztok nátronu jest dobrým elek
trolytem. Nemůžeme-li náš přístroj elektrolyticky vypraviti
elektrodami platinovými, spokojíme železnými.
II. Nátron, chemicky Na
