Páli sob poznati autora Werthera, Kolik
mrzutostí zpsobil již ten hloupý synek pana
Jerusalema! Kolik mrtvých stála jediná sebevraž-
da lásky. Prokletí, kteí živí morkem
své zem! Nešastný robotující sedlák, toli-
keré nespravedlnosti nenasytných parasit! Což
nevymkne lovk tolikerou kulturou pírod-
nímu zákonu? Sedí-li mšice ržových keích
a pkn nacucají své zelené tlouštce, pijdcu
mravenekové vyssají jim profiltrovanou šávu
z tla, tak jde dále Výmaru jsme
u dvora sežrali den více, než jsem dovedl nej-
lepší organisací lidu vypresovatí. Však jsem knihu nosil stále sebou. Byli dojati krásnou duší
Lotharia, Herder nepestal mne pro tento úspch
ironisovati .
Deset let ministrem, já, básník Werthcra Tas-
sa, vášniv milující život svých fikcí, toužící všemi
smysly život. Není vru náhodností život, Princo-
Y? chtli asi mnou mluviti literatue. Mladiké výmarské
prince. Poslala vydavatelka
k recensi.vydržován lidem. Vévodský dvr stal celým
svtem. Kde
jsem otevel, vždy jsem cítil šastným ste-
rými páními, nadjemi nápady, které víily v
mé duši, probuzeny starým vlastencem. Nechápu dnes ani, jak vše pihodilo ,
Ped dvanácti lety doma Frankfurtu, Ano v
prosinci bylo. Kolik nocí jsem
nespal, studuje odstranní desátk konec konc
jsem spokojil úspchem, Lothario osvo-
bodil sedláky; svého vévodu jsem poteb toho
nepesvdil, románu jist pánm dámám
výmarského dvora líbilo. Kdo za
235
.
Hlásili vzácné hosty. etl jsem zrovna Justa Mósera
»Vlastenecké fantasie«
