vydržován lidem. Nechápu dnes ani, jak vše pihodilo ,
Ped dvanácti lety doma Frankfurtu, Ano v
prosinci bylo.
Deset let ministrem, já, básník Werthcra Tas-
sa, vášniv milující život svých fikcí, toužící všemi
smysly život. Kdo za
235
. Mladiké výmarské
prince. Prokletí, kteí živí morkem
své zem! Nešastný robotující sedlák, toli-
keré nespravedlnosti nenasytných parasit! Což
nevymkne lovk tolikerou kulturou pírod-
nímu zákonu? Sedí-li mšice ržových keích
a pkn nacucají své zelené tlouštce, pijdcu
mravenekové vyssají jim profiltrovanou šávu
z tla, tak jde dále Výmaru jsme
u dvora sežrali den více, než jsem dovedl nej-
lepší organisací lidu vypresovatí. Byli dojati krásnou duší
Lotharia, Herder nepestal mne pro tento úspch
ironisovati . Kde
jsem otevel, vždy jsem cítil šastným ste-
rými páními, nadjemi nápady, které víily v
mé duši, probuzeny starým vlastencem. etl jsem zrovna Justa Mósera
»Vlastenecké fantasie«. Kolik nocí jsem
nespal, studuje odstranní desátk konec konc
jsem spokojil úspchem, Lothario osvo-
bodil sedláky; svého vévodu jsem poteb toho
nepesvdil, románu jist pánm dámám
výmarského dvora líbilo. Není vru náhodností život, Princo-
Y? chtli asi mnou mluviti literatue. Vévodský dvr stal celým
svtem. Však jsem knihu nosil stále sebou. Páli sob poznati autora Werthera, Kolik
mrzutostí zpsobil již ten hloupý synek pana
Jerusalema! Kolik mrtvých stála jediná sebevraž-
da lásky. Poslala vydavatelka
k recensi.
Hlásili vzácné hosty
