Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát.
.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky.pracovat.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily.“
„prosil jsem slušně,
74
.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí. Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl. vůli tobě, zalezlíku. Natáhl se
poněkud ven. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen. Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely. Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší
