Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
“
„prosil jsem slušně,
74
.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl. Natáhl se
poněkud ven. Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem. Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky. vůli tobě, zalezlíku.pracovat.“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka. Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči.
.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce
