Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily. Natáhl se
poněkud ven.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření. Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely.“
„prosil jsem slušně,
74
.pracovat. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl. vůli tobě, zalezlíku. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou.
.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí.“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka. Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči
