Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem. Natáhl se
poněkud ven.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou.“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily. Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely.
. vůli tobě, zalezlíku.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření.“
„prosil jsem slušně,
74
. Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči.pracovat.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl
