Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší.
.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce. Natáhl se
poněkud ven. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily.“
„prosil jsem slušně,
74
.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou. Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření. Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen.“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka. vůli tobě, zalezlíku.pracovat. Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí
