Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
“
„prosil jsem slušně,
74
.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil.
.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky. Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči. vůli tobě, zalezlíku. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou. Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší. Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření.“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce. Natáhl se
poněkud ven.pracovat
