Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
pracovat. Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky.“
„prosil jsem slušně,
74
. vůli tobě, zalezlíku.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát. Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči. Natáhl se
poněkud ven.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou. Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem.“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce.
.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily
