Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce.“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka. Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší. Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem.pracovat.
.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen. Natáhl se
poněkud ven. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily. vůli tobě, zalezlíku.“
„prosil jsem slušně,
74
. Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely
