Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl.“
„prosil jsem slušně,
74
.“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí. Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely. vůli tobě, zalezlíku. Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky. Natáhl se
poněkud ven.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil.
.pracovat.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen
