Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Znovu zahleděl světla, ale oči jej zabolely.
„K vůli tobě nebudu svítit, vid’?“ pošklebovalo ono malé
slunečko drát. vůli tobě, zalezlíku.
„Nevěděl jsem, jsi žárovka, myslil jsem, jsi slunce. Natáhl se
poněkud ven.
„Poněvadž jmenuji Žárovka,“ odseklo skleněné slunko a
Čtvrtík nyní pochopil. Slyšel již hovořit žárovkách, ba
dokonce zahlédl, když sem byl nesen.“
„Jaké pak: ono?“ rozkřiklo malé slunko tím jasněji
zazářilo Čtvrtíka. „Jsem vždycky: ona, nezapomínej,
ty hloupý Dráte!“
Proč tak vzteká? divil Drát, sklopil hlavu, aby mu
světlo nevnikalo tolik očí, ohradil se.
To tedy Žárovka! jak silně svítí!
„Omluv laskavě,“ řekl zdvořile nafoukanému stvoření.
Je snad slunce? uvažoval, ale hned zavrtěl hlavou.“
„prosil jsem slušně,
74
. Těsně otvoru motoru, kde byl Čtvrtík
navinut, zářila jakási nevelká skleněná baňka ostrým zlatovým
světlem, Čtvrtík musil zakrýt oči.pracovat.
„Prosím tě, nesviť tak očí,“ řekl zdvořile, ale ostrý
smích rozlehl kolem jeho uší.“
„Proč nadáváš?“ bránil čtvrtík,
abys nesvítilo očí. Ne,
slunko bylo přece velmi vysoko své cesty Prahy je
zde nikdy neviděl.
. Vždyť sám Čtvrtík cítil, jak něho prýští elektrický
proud, proto, aby jím probíhal, ale přímo jeho těla
unikal!
Málem zmrzačili, zabručel, když náhle byl oslepen prud
kým světlem.
„Proč jsi: ona?“ ptal ironicky. Visely stropu, ale
tehdy byl den nesvítily
