Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
„Poslyš, kamaráde,“ ptal pomalu jeho'obličej byl za
chmuřen, „říkal jsi, Elektřina může zabít?“
„Samozřejmě,“ odpovídal Isolátor, „dotkne-li někdo pře
trženého drátu, kterém jesilný proud, bude proudem usmrcen
nebo aspoň popálen důkladně zraněn.přece nevidíš. Byl spálen jako škvarek.
„Je rychlá jako světlo,“ rozumoval, světlo ulétne vte
řinu tři sta tisíc kilometrů. bílé tělo zase naopak zabraňuje, aby ne
utíkala drátů.“
Prvous mlčel. Byl zamyšlen utkvělá myšlenka
mu vrtala kovové hlavě. Jako bleskem. Beznadějena návrat svým bratřím. Zde, pod ním kolem něho dole chodí stále lidé. „Chci
spat. Ale proč stále vyptáváš?“
Ale Prvous neodpovídal.“
„A kdyby utekla?“ zvídal Prvous, rychle zvykaje proud,
letící jeho kovovým tělem. Hrozná myšlenka vyvstala
v mysli.
Isolátor zašklebil. „Kdyby někdo dotkl, byl by
zabit.“
Prvous vrtěl hlavou.
„Jistě veliká rychlost, jak létá skrze nás, Dráty,“ řekl
a Isolátor přisvědčil.
„Pak byl tanec,“ řekl.
Pootočil Isolátoru.
„Pomsta!“ řekl prudce, Isolátor němu obrátil. Ano, pomstí se! Isolátor říkal, Elektřina
62
.
„Prosím vás, přestaňte již tím žvaněním,“ zazněl hluboký
hlas. Stožár rozzlobil rušitele svého klidu.
„Co jsi řekl?“ ptal se. Takový spadlý drát
je velmi nebezpečný.“
Ale Prvous neposlouchal.
A jsou ti, kteří tak nemilosrdně přivázali výšky, kde
má snad navěky zůstati
