Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
“
Prvous vrtěl hlavou. „Chci
spat. Byl spálen jako škvarek.přece nevidíš.
„Je rychlá jako světlo,“ rozumoval, světlo ulétne vte
řinu tři sta tisíc kilometrů.
„Co jsi řekl?“ ptal se. Ale proč stále vyptáváš?“
Ale Prvous neodpovídal.
Isolátor zašklebil.
„Pomsta!“ řekl prudce, Isolátor němu obrátil. Beznadějena návrat svým bratřím. bílé tělo zase naopak zabraňuje, aby ne
utíkala drátů. Stožár rozzlobil rušitele svého klidu.
„Poslyš, kamaráde,“ ptal pomalu jeho'obličej byl za
chmuřen, „říkal jsi, Elektřina může zabít?“
„Samozřejmě,“ odpovídal Isolátor, „dotkne-li někdo pře
trženého drátu, kterém jesilný proud, bude proudem usmrcen
nebo aspoň popálen důkladně zraněn. „Kdyby někdo dotkl, byl by
zabit.
Pootočil Isolátoru. Zde, pod ním kolem něho dole chodí stále lidé.
„Pak byl tanec,“ řekl.“
Prvous mlčel. Hrozná myšlenka vyvstala
v mysli. Ano, pomstí se! Isolátor říkal, Elektřina
62
.
„Jistě veliká rychlost, jak létá skrze nás, Dráty,“ řekl
a Isolátor přisvědčil. Byl zamyšlen utkvělá myšlenka
mu vrtala kovové hlavě.
„Prosím vás, přestaňte již tím žvaněním,“ zazněl hluboký
hlas.“
„A kdyby utekla?“ zvídal Prvous, rychle zvykaje proud,
letící jeho kovovým tělem.“
Ale Prvous neposlouchal. Jako bleskem. Takový spadlý drát
je velmi nebezpečný.
A jsou ti, kteří tak nemilosrdně přivázali výšky, kde
má snad navěky zůstati
