Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
tam vzadu stavěla
jiná skupina dělníků vysoké železné sloupy ještě dále vzadu
se podobných stožárech lesklo cosi načervenalého. Prvous
mlčel rozhlížel kolem sebe kalným zrakem. Tušil, jim
nyní nastanou horké chvíle, stále obával, aby nebyli od
sebe odloučeni. Vždyť ten
28
.
2e jsou jiní Drátové? blesklo hlavou.
Prvous něho křikl Druhák nim pootočil.hned nádraží otevírali které jako první byl vyňat jejich
druhý bratr, Druhák. „Vezmu tedy jedno
od vás. Bratři viděli,
Že jsou vezeni obcí, Třetínek polohlasně prohodil, bude
asi onen Hroznov, kterém hovořili tam továrně. Vždyť jsme vlastně stejní.
Povoz vyjel obce.
„Říkal jsem inženýru Málkovi, tady potřebujeme ještě
jedno kolo holého drátu, desítku,“ řekl. dáli viděl zelené lesy pak zpozoroval několik
lidí, kteří zvedali vysoké dřevěné stožáry. tedy sám, Třetínka, toho dobrého Třetínka, mu
vzali! Druhák zde sice někde je, ale kdo ví, kam přijde. Prvous viděl, jedou polní cestou, jež
stále stoupala. Podíval bedny kývl na
člověka sedícího vedle kočího kozlíku. Spatřili
jeho smutný úsměv, ale jej jeden člověk vzal pod paží od
cházel ním obce, jejíž střechy nedaleko červenaly.
„Jsme tedy blízko sebe aspoň tři,“ prohodil Prvous, ukazuje
Za odnášeným Druhákem.
Jeho tušení brzy splnilo.“
A byl Třetínek sňat vozu Prvous div neroz
plakal.“
Hřáli dosti dlouho slunci, pak byla jejich otevřená
bedna naložena vesnický povoz koně zabrali. Povoz zastavil před nevelkou
budovou domku;vyšel muž. „Snad aspoň nás dva vůbec neod
loučí sebe. Chybí nám zde právě asi tolik, abychom mohli dokončit
sekundární rozvodnou sít
