5), zjistil 1785
Coulomb, náboj isolovaného vodiče ztrácí nejen přechodem náboje
přes isolátor země, nýbrž vzduchu, vzduch schopnost
rozptylovat! elektřinu, neboli elektricky vodivým. Ukázalo se, hodnota konstanty
64
. Veličina 2
bývá zpravidla rozkládána své dvě polární části, kladnou
vodivost zápornou 2_
Metody měření vodivosti vzduchu.
Dosadíme-li této rovnice průměrné hodnoty, odvozené předchozích
kapitolách, vychází pro průměrné číslo 2. První nich, velmi rozšířená mající různé modifikace, je
metoda měření rozptylu náboje isolovaného vodiče atmosféře.
Jak bylo podotčeno již kapitole (str. VODIVOST ELEKTRICKÉ PROUDY ATMOSFÉŘE. Mimo nepřímý způsob určení
podle rovnice (21) existuje ještě trojí metoda stanovení této
veličiny. Mnohem později,
teprve 1887, poznal německý fysik Linss, elektrická vodivost
vzduchu není konstantou, jako pevných nebo kapalných látek, nýbrž
že veličina časově proměnlivá závislá meteorologických
faktorech.10“4elst.
Existence vzdušné vodivosti vyplývá existence iontů elektrického
pole atmosféře; definujeme-li vodivost jako množství elektřiny, které
projde jednotkovým průřezem vodiče jednotku doby elektrickém
poli jednotkové intensitě označíme-li množství kladných a
záporných iontů cm3 jejich hybnosti náboj iontů, potom
je definováno vztahem
(21) e(n+k+ n_k_).IV. 10-16 ohm-1 cm-1. Srovnáme-li toto číslo vodivostí nejlepších
isolátorů (křemenové sklo, jantar, síra), která řádu 10~18 ohm-1 cm-1,
vidíme, průměrná vodivost vzduchu jest 200krát vyšší. Již
Coulomb poznal, rozptyl nabitého vodiče přímo úměrný současnému
jeho náboji, definoval jej jednoduchým vztahem
A (22) ^=a^’
at
kde náboj vodiče, (součin jeho kapacity potenciálu),
je elektrický rozptyl tohoto náboje, neboli jeho časový úbytek je
dt
určitá konstanta nazvaná „koeficient rozptylu“, jejíž fysikální
význam byl předmětem častého studia. jedn. (rozměr sec-1)
4 2,2
