Mimo nepřímý způsob určení
podle rovnice (21) existuje ještě trojí metoda stanovení této
veličiny. První nich, velmi rozšířená mající různé modifikace, je
metoda měření rozptylu náboje isolovaného vodiče atmosféře. 5), zjistil 1785
Coulomb, náboj isolovaného vodiče ztrácí nejen přechodem náboje
přes isolátor země, nýbrž vzduchu, vzduch schopnost
rozptylovat! elektřinu, neboli elektricky vodivým. VODIVOST ELEKTRICKÉ PROUDY ATMOSFÉŘE.10“4elst. jedn. Veličina 2
bývá zpravidla rozkládána své dvě polární části, kladnou
vodivost zápornou 2_
Metody měření vodivosti vzduchu. 10-16 ohm-1 cm-1.
Existence vzdušné vodivosti vyplývá existence iontů elektrického
pole atmosféře; definujeme-li vodivost jako množství elektřiny, které
projde jednotkovým průřezem vodiče jednotku doby elektrickém
poli jednotkové intensitě označíme-li množství kladných a
záporných iontů cm3 jejich hybnosti náboj iontů, potom
je definováno vztahem
(21) e(n+k+ n_k_).IV. (rozměr sec-1)
4 2,2.
Dosadíme-li této rovnice průměrné hodnoty, odvozené předchozích
kapitolách, vychází pro průměrné číslo 2. Ukázalo se, hodnota konstanty
64
. Mnohem později,
teprve 1887, poznal německý fysik Linss, elektrická vodivost
vzduchu není konstantou, jako pevných nebo kapalných látek, nýbrž
že veličina časově proměnlivá závislá meteorologických
faktorech. Srovnáme-li toto číslo vodivostí nejlepších
isolátorů (křemenové sklo, jantar, síra), která řádu 10~18 ohm-1 cm-1,
vidíme, průměrná vodivost vzduchu jest 200krát vyšší.
Jak bylo podotčeno již kapitole (str. Již
Coulomb poznal, rozptyl nabitého vodiče přímo úměrný současnému
jeho náboji, definoval jej jednoduchým vztahem
A (22) ^=a^’
at
kde náboj vodiče, (součin jeho kapacity potenciálu),
je elektrický rozptyl tohoto náboje, neboli jeho časový úbytek je
dt
určitá konstanta nazvaná „koeficient rozptylu“, jejíž fysikální
význam byl předmětem častého studia
