Ukázalo se, hodnota konstanty
64
. 10-16 ohm-1 cm-1.
Existence vzdušné vodivosti vyplývá existence iontů elektrického
pole atmosféře; definujeme-li vodivost jako množství elektřiny, které
projde jednotkovým průřezem vodiče jednotku doby elektrickém
poli jednotkové intensitě označíme-li množství kladných a
záporných iontů cm3 jejich hybnosti náboj iontů, potom
je definováno vztahem
(21) e(n+k+ n_k_). Mimo nepřímý způsob určení
podle rovnice (21) existuje ještě trojí metoda stanovení této
veličiny. Již
Coulomb poznal, rozptyl nabitého vodiče přímo úměrný současnému
jeho náboji, definoval jej jednoduchým vztahem
A (22) ^=a^’
at
kde náboj vodiče, (součin jeho kapacity potenciálu),
je elektrický rozptyl tohoto náboje, neboli jeho časový úbytek je
dt
určitá konstanta nazvaná „koeficient rozptylu“, jejíž fysikální
význam byl předmětem častého studia. (rozměr sec-1)
4 2,2.
Jak bylo podotčeno již kapitole (str.10“4elst. Mnohem později,
teprve 1887, poznal německý fysik Linss, elektrická vodivost
vzduchu není konstantou, jako pevných nebo kapalných látek, nýbrž
že veličina časově proměnlivá závislá meteorologických
faktorech. 5), zjistil 1785
Coulomb, náboj isolovaného vodiče ztrácí nejen přechodem náboje
přes isolátor země, nýbrž vzduchu, vzduch schopnost
rozptylovat! elektřinu, neboli elektricky vodivým. VODIVOST ELEKTRICKÉ PROUDY ATMOSFÉŘE. První nich, velmi rozšířená mající různé modifikace, je
metoda měření rozptylu náboje isolovaného vodiče atmosféře.
Dosadíme-li této rovnice průměrné hodnoty, odvozené předchozích
kapitolách, vychází pro průměrné číslo 2. Srovnáme-li toto číslo vodivostí nejlepších
isolátorů (křemenové sklo, jantar, síra), která řádu 10~18 ohm-1 cm-1,
vidíme, průměrná vodivost vzduchu jest 200krát vyšší.IV. Veličina 2
bývá zpravidla rozkládána své dvě polární části, kladnou
vodivost zápornou 2_
Metody měření vodivosti vzduchu. jedn
