V posledních letech byly velmi zdokonaleny měřicí aparatury, zejména
G.
První řízena Kolhorsterem, druhá Hes-
sem.
Vlastní ionisační komora ocelová koule vnějším průměru asi
10 cm, plněná argonem při tlaku atmosfér spojená Lindemannovým
elektrometrem odečítaným pomocí mikroskopu Proti radioaktiv-
34
. Záleží tom, kosmické zá
ření, převahou přicházející vertikálním směrem zenitu,
je více absorbováno hmotnější vrstvou vzduchu (vyšší
tlak barometrický) než vrstvou řidší. 20.
v tropických polárních
krajinách. Mimoto byly prováděny více méně
dlouhé serie měření horách, mořích. Použitá aparatura znázorněna obr. 19.). Benett 1932), měla negativní výsledek. Hoffmannem, takže možno spolehlivě měřiti, zejména větších
výškách, kde intensita kosmického záření vyšší, kolísání ionisace
35
30
u
o
o
o
činící střední hodnoty.
Q)
OJ
U
O
w
E
O
20
Ť5
10
05
25
50 100 150 200 2^0
hloubka vodí/ metrech
Obr.Stassfurtu dokázala, existuje ještě tvrdší složka kosmického
záření koeficientu 5cm pro vodu, příslušnou půlicí vrstvou
ekvivalentní 140 metrům vody. těchto bylo vysláno
ještě osm výprav dalších přechodných stanic, inklusive Špicberky
na 79° (obr.
Ježto otázka zeměpisného rozdělení kosmického záření měla prin
cipielní dosah pro řešení otázky jeho složení, organisovala chicagská
universita roce 1932 1933 velkorysou výpravu, vyzbrojenou jed
notnou aparaturou, která pod vedením Comptona obsadila
mezi 47° 46° celkem stálých stanic. střední hodnoty. Absorpce kosmického záření vodou. předpokla
du, alespoň část kos
mického záření půvo
du korpuskulárniho že
tyto částice nesou elek
trický náboj, plynula
pravděpodobnost jejich
koncentrace blízkosti
magnetických pólů zem
ských. Tak byl zjištěn barome
trický efekt intensity kosmického záření, ačkoliv nižší
než 1%.Avšak měření pro
vedená jednak při letu
vzducholodi severní
O
točnu (Běhounek 1928), jednak při výpravě Fort Yukon, oblasti
magnetického pólu (R. 18. Skoro současně
se zdokonalením přístrojů vznikly dvě stálé evropské
observatoře kosmického záření, jedna Potsdamu
u Berlína, druhá rakouských Alpách
na hoře Hafelakar (2456 Innsbrucku. Výšková poloha těchto stanic ležela mezi m
a 4360 metry nad mořem
