Bylo proto nutno předpokládali příliš vysoké absolutní
teploty (nad 2000° aby rychlost zvuku dostala alespoň svoji
obvyklou hodnotu, kterou normálního tlaku teploty. potenciální gra
dient nebyl dosud zjištěn, avšak pozorování tom směru před polár
ním rokem konaná, jsou jen velmi řídká. mlžných pásech; někdy může stejný efekt těchto objektech
vyvólati měsíční světlo.
Studium spektra polární záře umožnil Vegardovi (1932) přibližný
odhad teploty, která výši odpovídající polární záři panuje.
Toto číslo rozporu vysokými teplotami, které těchto výškách
na základě studia drah meteoritů předpokládal Dobson.
114
. 108), ani měření týkající rozdělení ozonu nižších vrstvách
atmosféry (pod km) nepoukazují teploty vyšší než bod mrazu. zákla
dě kvantové teorie světla souvisí totiž rozdělení intensity světla spek
trálním pásu absolutní teplotou plynu, který dotyčné světlo emituje.částice dusíku mohly udržeti určité výši nad zemí.
Definitivní objasnění původu zelené čáry polární záře poskytly experi
menty Mc.
Vegard provedl příslušná měření jednom spektrálním pásu polární
záře, který vzniká zářením molekulárního, jednou ionisovaného dusíku
a jehož maximální intensita odpovídá délce vlny 4278 Srovnáním
nalezených hodnot hodnotami zjištěnými laboratoři došel střední
teplotě 242° absol. Pro existenci podob
ných sil příslušné intensity nemáme však žádného fysikálního podkladu.
Tímto objevem bylo také zcela vyvráceno tvrzení mnohých pozoro
vatelů, polární záře sestupuje někdy povrchu zemskému, ježto
zmíněná nestabilní forma kyslíku při vyšším tlaku teplotě nemůže
existovati., 33° C.
Proti pokusům odrazem zvukových vln vysoké atmosféře, které rov
něž byly vykládány změnou teploty odrazových vrstev, tvrdí Vegard, že
reflexe zvuku stěží mohla díti prostředí tak nízkým tlakem, jaký
v těchto výškách panuje (ca Hg), ježto podle Krajewitschových
pokusů nastává při tak nízkých tlacích náhlý pokles rychlosti zvuku
na m/sec. Zpracování ohromného pozo
rovacího materiálu roku 1932/33 snad umožní definitivní uzávěr nejen
v tomto směru, nýbrž týče souvislosti polární záře jinými faktory
atmosférické elektřinv. Uvedená tvrzení vysvětlují čistě optickým klamem, vzni
kajícím hlavně odrazem rozptylem světla intensivní polární záře na
sněhu, ev.
Vliv polární záře intensitu kosmického záření, ev. Jak bylo již dříve
popsáno (str. Proti
nálezu Dobsonovu, týkajícímu meteoritů, uvádí Vegard, mohou
mimo čistě mechanické sily (tření meteoritů vzduch vysoké teploty) účin
kovat! ještě elektrické síly kompensovati nedostatek teploty prostředí. Lennanovy jeho spolupracovníků, prováděné 1926, ji
miž bylo jednoznačně dokázáno, tato čára vzniká zářením metastabil-
ního, neutrálního, atomického kyslíku (který může existovati jen při
velmi nízkých tlacích stratosférických), při jeho přechodu stabilní
formy
