ionosféry jsou zejména patrny vyšších zeměpisných šířkách, čehož
se usuzuje vliv magnetického pole zemského, kterým jest ionisační
agens, patrně nabité částice, emitované sluncem, stáčen magnetickým
pólům. Avšak podle Wilsonovy teorie bouří, kde
právě horní partie mraků jsou polarisovány kladně, stěží lze vysvětliti
únik intensivních, negativních nábojů směrem vzhůru, nehledě ani
k okolnosti, tyto elektrony musily míti rychlosti velmi blízké
rychlostem světelným, aby pronikly výšky výše něko
lika set kilometrů, aniž cestou ztratily svůj náboj rekombinací.) připouštějí, zejména vrstvě F
může uplatniti thermoionisační efekt zanícených meteoritů, nebo též
i změny tlaku atmosféry vzdušné proudy. měsíců trvající registrace virtuální
výšky vrstvy F2, kterou konal Judson Washingtonů (1933—34)
a která dala pro tuto výšku křivku zcela paralelní křivkou variací
horizontální složky magnetického pole zemského.
Obtížnější výklad náhlých anomálií, které nesouvisí změnami
magnetického pole zemského jsou některých obdobích velmi časté., aby bylo možno podati dobře opřenou teorii ionisace vysokých
vrstev atmosféry.
Jiní badatelé (Schafer, Godall j.) výši asi km.
Pokud týče teorií ionisace vysokých vrstev atmosféry, podal první,
podrobně matematicky vypracovanou teorii anglický badatel Chap
man (1931). Rovněž
vliv sluneční činnosti, mající jedenáctiletý cyklus, odráží ionisaci
ionosféry, která době maximální činnosti sluneční 60% vyšší
než době minima slunečních skvrn.) dostal jemný
prach vysokých vrstev atmosféry, nichž cirkuloval kolem povrchu
zemského velmi značnou rychlostí. 104). Proti tomuto názoru však mlu
ví pozorování tak zvaných světelných oblak, která provedl několi
kráte Stormer, při čemž zjistil, tato oblaka pohybovala ne
obyčejně velkou rychlostí (až 1000 km/hod. Maximální výšky měla
vrstva červnu (370 km), minimální listopadu (250 km). 99)
a souhlasu teorií ionisace ionosféry, jak podali Hulburt Maris
(viz str.
Někteří badatelé (Appleton, Ranzi j. rozporu jsou však některé námitky, které poslední
dobou jsou vznášeny proti hypothese příliš vysokých teplot stratosféry
(viz str. Podobně
při intensivních erupcích vulkanických (Krakatoa j. vlivu magnetického pole zemského svědčí nejen korelace
ionisace vysokých vrstev magnetickými bouřemi, pozorovaná zejména
v polárním pásmu, nýbrž př. Bude potřebí dalšího experimentál
ního materiálu současných pozorování magnetismu zemského, polárních
září pod. Hlavní její zásady jsou tyto: vrstvách vyšších než
101
.) vyslovují pro vliv bouří,
které při vysokých intensitách elektrického pole bouřlivém pásmu
mohou emitovati laviny elektronů vysokých vrstev atmosféry tím
zvýšiti ionisaci těchto vrstev. Tato poslední domněnka
souhlasí thermálním efektem, jak jej předpokládal Appleton (viz str. 114), jakož stanoviska aerodynamického ustálený názor, že
stratosféra nevykazuje vzdušných proudů
