Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Byla také již pomalu čtrnácti letech. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Bylo tehdy hrozné.
A slizovala trochu prachu nimi.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Matka však bránila. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Psík. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Dříve bý
vala tuze divoká. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .
Jen Maruška tom všem nevěděla. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Věděla toliko, že
. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Ale již dávno minulo
