letech mezi čtyřicítkou
a padesátkou, kdy jiných péro počíná umdlévat! Jmeno
vané práce představují něco, znamená naprosto nový útvar
našeho historického románu nutí uvažovat umělecké
oprávněnosti tohoto genru.
Uznáme-li to, pak musíme přiznati tyto prvky umělecké
1 starším anebo menším jeho pracím. 533
vzepjatého, niterně neprohloubeného, prostou jednotku tom
velikém vlnění milionů, jemuž říkáme historie národa? Vy-
ciťovali jsme dále, minulost není pojímána zrakem vý
lučně artistickým, totiž jako tragická vise, celým krásným
smutkem věcí mrtvých dalekých. Aby byl psycho
logem analytikem složitých vnitřních problémů, nesmíme
jednou pro vždy Jiráska žádat. pak, tyto historie
Jiráskovy byly oblíbenou četbou vlasteneckého šosáctva to
nám stačilo, aby nám byly cizí. Věk<
a >Bratrstvo*, vidíme svému překvapení, jak rostl mo
hutněl směru uměleckém. Nyní, když máme před
sebou imposantní svazky velikých románových epopejí a
dobových studií >Mezi proudy*, >Proti všem<, »F.ALOIS JIRÁSEK. Přiznávám se, jsem oné
době celá leta nevzal Jiráska rukou, což také
vysvětlením, proč jsem něm nepsal.
Ale známé slovo Saint-Beuvovo kritikovi, bytostí
pohyblivou posuzuje bytosti pohyblivé, potvrdilo skvěle
v tomto případě dává Jiráskovi vůči nám zadostučiněnf. Tak, vrátíme-li od
4>
. přec jistě také uměni? sice »vysoké*
a »psychické«, něhož většina mládeže nás učinila si
jednostranně výlučně canon své esthetiky. Jest nejen pojata naše minulost
ve smyslu moderního historismu, jest základě důklad
ného bádání užitím bohatství kulturně historických de
tailů, ale způsob, jakým postavena scénu, stojí vysoko
nad zájmy pouhého poučení poznání. Ale tom nepopira
telně mnoho umění, jež bych, chcete-li, nazval synthetickým
a objektivním, umění rekonstruktivního evokačního, při
nejmenším alespoň toho neupře snad nikdo umění
vypravovatelského. Zdálo nám vše
příliš měkce sentimentální optimistické pro živoucí
i nacionálni potřeby tendence upravené.
Co jsme vyvíjeli, nestál. Tato díla mají svou
poetickou sílu kouzlo, mají šířku mohutný dech, mají
život, svaly krev rassy, nic nich není mátožného nud
ného. Ale vždycky jsem
cítil představa zůstala četby studentských let že
to autor, který když nám vzdálený, není nám již
proto nesympathický nebo odporný, tóny, které duši
čtoucího zanechal jsou naopak milé citově teplé jeho
_>uměleckost« >neuměleckost< při nejmenším věcí,
zasluhující diskusse vyjasnění
