Od poslední války uplynula již doba dvou let. Během této svět byl informován o úloze, kterou hrál radar ve válce. Technické knihy jsou řídké a proto jsem se rozhodl podobnou napsati. Zdrojem pro tuto knihu byly hlavně zkušenosti, které jsem načerpal se svým přítelem Josefem Svobodou a vlastní zkušenosti.
Z obrázku patrno, každou jednotku délkovou při
padá určitá kapacita samoindukee.nejmenšími ztrátami, čímž jsou přímo předurčeny pro použi
tí radaru. Elektrický proud šíří
po lince určitou rychlostí, která závisí konstantách okruhu,
na dielektriku, němž vodiče nalézají frekvenci roz
ruchu. vakuu (přibližně vzduchu),
kdežto jiných prostředcích tato rychlost sníží poměru
odmocniny zvratné hodnoty dielektrické konstanty přísluš
ného isolátoru; nazýváme proto tuto konstantu často též kon
stantou rychlostní. tedy jejich ohmický odpor nepatrný. nich bude podrobněji pojednáno druhém díle. pole, jehož největší rych
lost jest 108 m/sec.
v~urvrů trirfrfrv tv|"
1 >
sm/s ema «éh aáH
Kspc tupca mpm eswj šopa
Obr.
Za však při vysokých kmitočtech jejichž přenosu slouží,
se uplatňuje jejich samoindukee kapacita. Schematicky tedy
představuje naši linku obr. ?
ffo . Rychlost rozruchu jest tedy veliká, ale pře
ce jen konečná.
Transmisní linky mají vždy velmi silné měděné, mnohdy
i postříbřené vodiče. Tuto okolnost vysvětlujeme tím, případě vysokofrek-
ventních kmitů proud (tedy vodič) úlohu vedlejší síd
lem rozruchu prostor vodič obklopující, který svými vlast
nostmi určuje rychlost elektromag., což jest největší možná rychlost vů
bec. Přímá měření ukazují, tato rychlost leží mezi 08
m/sec. 77. 108 m/sec. Připojíme-li tedy linku zdroji sinusoidál-
ního kmitu frekvence 100 c/s, urazí rozruch dobu jedno
