Stručné základy elektrotechniky vykonaly dvěma vydáním i kus dobré průkopnické práce. Vznikly z mé potřeby ku přednáškám na vysoké škole stavebního inženýrství při vysokém učení technickém v Praze a na vysoké škole báňské v Příbrami. Že kniha byla oblíbená i na vyšších školách průmyslových, ba jako spis pro rekapitulaci před zkouškami z obecné elektrotechniky na elektrotechn. fakultě pražské, mi bylo mnohokráte prokazováno.
Autor: Václav Pošík
Strana 72 z 500
Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.
46.
Elektromagnety vyrábějí buďto tvaru podkovovitého nebo
t. (znač
ka G). praxi užívá jich často
ve strojírnách hutích dopravě železných součástí (obr. tvaru plášťového (obr.
Nosnost elektromagnetu dána rovnicí
T =
B Q
8 tc- 981 000
= 10- kg. Součin obou hodnot jmenujeme (az).). zv. Možno hodnotu nazírati
jako příčinu, hodnotu jako tohoto
zjevu. Silokřivky solenoidu
zmagnetují totiž železné jádro, jež pak jakožto magnet vy
dává další silokřivky. Tedy
magnetující účinek elektromagnetu závisí azjcm, na
počtu ampérzávitů silokřivkové dráhy, mag
netující síle (rov. této hodnotě jsou zahrnuty veškeré silokřivky, jsoucí
uvnitř solenoidu bez železa, silokřivky železném jádru
elektromagnetu nově vytvořené. 38. Vede-li jeho závity el. proud, shledá
se, počet silokřivek neobyčejně vzrostl.26.
Magnetující účinek elektromagnetu závisí hlavně počtu
závitů solenoidu síle proudu ampérech, závity protékající
ho. Elektrom agnety.
P okř sol eno ve
v (dokud tedy nemá železného jádra) sluje síla
m poněvadž lze představiti, silokřivky
ve vzduchu uvnitř solenoidu další silokřivky železném jádru
vyvozují, čili ndu Zato nazývá
d čar, cm2 želez
ného jádra, neboli (B),
jež udává soustavě cgs-ové jednotkami zv.
Vsune-li dovnitř solenoidu železné jádro, stává sole
noid elektromagnetem.).),
při jeřábech brzdění spouštěného břemene, kde brzdění se
zahájí přerušením proudu, čímž když proud bezděčně se
. Rovněž tomu tak mezi silovými čarami indukčními
liniemi. 39. (43)
Zde značí sycení železného jádra, jeho úhrnnou styčnou
plochu cm2, jíž kotvu přitahuje
