Dělnická knihtiskárna Praze. Pelcla.
I Libeň Karlínem dáli
v bělorudý oděna jest šat,
tisíceré prapory halí,
chvojí sterý dům jest obepjat.
Je bouře plné divadlo,
och, kdyby mne jen napadlo,
že »Polský Žid< mne zničí!
Juž potlesk domem burácí,
však nejvíc bouří Blaťáci
a bravo, bravo! křičí.
Zarděla jitra barvách čarnýct
hrdá Praha věží, štítem, krovem,
růžových jak stínů, lepotvárných,
divná výspa moři červánkovém. jsou křesla rudém plyši.
Věc stala nečistá
v mém uměleckém spurtu,
zda koupí který turista
můj lístek Frankfurtu?!
P.
.
M.
Jsem Mařák, tenor hrdinný velikost uznána
— víc kdo táže? těch, kdo mne slyší,
je stovka půl hodiny všem uzenářům zadána
dost malá mne gáže. Hymnu hudba hraje,
sokoli své tasí rapíry,
usmívá hrdě přijímaje
doktor Srb slavnostní papíry;
potom rtů vyklouzne maně:
Jménem Páně, vzhůru Malé Straně!‘
J.
Však, velectěné noviny,
vždyť jsem při tom bez viny,
to vaše stigma pálí,
můj celý hřích maličký
a celkem vinou rodičky,
proč mne tak vychovali?
Však úzkosti své poslední
se polský žide pozvedni,
ať všichni Prusi slyší:
•Má duše pustá směsice,
půl osla půl zajíce,
půl žáby půl myši!<
Nákladem Jos.
Neúčastní však toho ruchu
slovutný purkmistr Libeňský,
Josef Voctář, jenž přemítá duchu
minulý svůj zápal vlastenský. Mařák.
Ať rejstříku svém vyhledá
mne >Umělecká Beseda*
a nad mým jménem želí;
juž Drážďanech noviny,
ač isem při tom bez viny,
Že Cech jsem, dozvěděly.624 OZVUKY PABŽRKY.vše plen;
podle věšteb jsme zachovali:
na kameni nezůstal kámen!
Hledí české lesy, luhy,
jak jsme krásné nasekali dluhy,
hledí naši assanaci,
zdraví naši kanalisaci!
Jsi-li Voctář, jak jej srdci máme,
chceš-li, aby Libni bylo blaze,
jsi-li otec Libně, jak známe,
přistup naší velké Praze!<
Voctář kyne.
Vzpomíná si, cti městu svému,
kterak hávu purkmistrovském plál,
a dnes konec, krutý konec všemu;
Voctář úlohu svou dokonal!
Však vzniká divná náhle vřava,
Voctář ohlíží se. Zvolna vstává. Jan Rokycana Libni.
Podivný zpěv nese vždy blíž:
•Nur recht modern, nur weanerisch. Karól Weisz.«
A jak staroměstské radnici,,
když starý sbourať zas dům,
plesají hostinští řezníci,
rukavičkáři kožešníci,
s nimi advokátů pestrý tlum,
tak píseň nese vždy blíž:
>Nur recht modem, nur weanerisch,<
Než náhle pomíchanou vřavou
postava mihla lepá, směrná,
kol níž vlála vlnou poletavou
čamara jak mračno temné černá;
na prsou zlatý řetěz třpytí
primátorský jak měsíce srp,
sličných dam již’ pozornost nítí,
a ret mnohý zašepť: »DoktorSrb!«
»NuŽe vztáhni hrdinskou svou dlaň,
druhu purkmistře, Voctáři drahý,
abys přines’ vlasteneckou daň
na oltář veliké, nové Prahy!
Praha ta, níž pradávna bije
slavný kopáč, slavná motyka,
do níž lineál náš statně ryje,
kde vše starobylé zaniká!
Tato skříň, níž vše jsme vyloupali,
elektrice hodili
