Tím také od- i
padly námitky proti této metodě neestetičnost nehy-
gieničnost.
Umělé dýcháni provádí tak, zachránce klekne na
jedno koleno hlavy nemocného (obličejem jeho nohám)
a položí dlaně záda nemocného.
Obě tyto nevýhody odpadají při poloze břiše, způsob
Nielsenův. Přitom přesvědčíme, zda
jazyk postiženého nebráni přístupu vzduchu plic. Přitom čelo nesmi sesmeknout podložených
rukou.
Tento způsob účinný poslední době velmi rozšířil. Uchopí obě paže těsně pod lokty jejich zdvi
háním nadlehčenim trupu asi dobu dvou vteřin způ
sobí vdech.
Tam, kde tento způsob není proveditelný, např.cest dýchacích neodstraní nebezpečí vdechování zvratek. Tyto dvě fáze se
střídají tak, aby nemocný vydechl vdechl asi 12—líkrát
za minutu. při poraněni
nemocného, možné usnadnit dobrou ventilaci lim, že
plíce nemocného naplníme vlastním výdechovým vzduchem. Tím, lokty zase pouští, pusobi částečné výdech
a opakováním první fáze výdech ukonči. Aby
bylo možno trubku ústech vyrovnat vložit průduš-
96
3^=
. Asi dvou vteřinách
tlak hrudník povolí stáhne své ruce směrem loktům
nemocného.
Drive byl tento způsob znám pod názvem „dýcháni úst“
Dr. Celo
je opřeno hřbet jedné ruky hlava pootočena stranu. Mírné nyní opře
o hrudník, přičmež způsobí výdech.
Při umělém dýcháni zasuneme dýchací trubičku úst
postiženého delším koncem. Půl hodiny tohoto umělého dýchání
štaci zcela tomu, aby výměna kyslíku krvi postiženého
byla normálni.
Při užiti Safarovy metody umělého dýcháni lze rychle, za
jedno vydechnutí dopravit plic postiženého najednou
velké množství vzduchu. Nemocný přitom leží břiše, ruce položeny
jednu druhou pod čelem, takže lokty jsou ohnuty. Safar navrhl jednoduchý přistroj (dýchací trubičku)
a dokázal přednost tohoto nového způsobu. Pak
přitiskneme přírubu dýchací trubičky rtům postiženého,
zmačkneme nos, aby vháněný vzduch nešel zpět
