Přitom čelo nesmi sesmeknout podložených
rukou. Tím také od
padly námitky proti této metodě neestetičnost nehy-
gieničnost.
Tam, kde tento způsob není proveditelný, např. Tyto dvě fáze se
střídají tak, aby nemocný vydechl vdechl asi 12—15krát
za minutu. Mírně nyní opře
o hrudník, přičmež způsobí výdech.cest dýchacích neodstraní nebezpečí vdechování zvratek.
Umělé dýchaní provádí tak, zachránce klekne na
jedno koleno hlavy nemocného (obličejem jeho nohám)
a položí dlané záda nemocného. Tím, lokty zase pouští, působí částečně výdech
a opakováním první fáze výdech ukonči. Asi dvou vteřinách
tlak hrudník povolí stáhne své ruce směrem loktům
nemocného.
Obě tyto nevýhody odpadají při poloze břiše, způsob
Nielsenův. Půl hodiny tohoto umělého dýchání
stačí zcela tomu, aby výměna kyslíku krvi postiženého
byla normální. Aby
bylo možno trubku ústech vyrovnat vložit průduš-
96
. Přitom přesvědčíme, zda
jazyk postiženého nebrání přístupu vzduchu plic. Nemocný přitom leži břiše, ruce položeny
jednu druhou pod čelem, takže lokty jsou ohnuty.
Při umělém dýchání zasuneme dychácí trubičku úst
postiženého delším koncem.
Dříve byl tento způsob znám pod názvem „dýchání úst“
Dr. Uchopí obě paže těsně pod lokty jejich zdvi
háním nadlehčením trupu asi dobu dvou vteřin způ
sobí vdech. Čelo
je opřeno hřbet jedné ruky hlava pootočena stranu. při poraněni
nemocného, možné usnadnit dobrou ventilaci tím, že
plíce nemocného naplníme vlastním výdechovým vzduchem.
Tento způsob účinný poslední době velmi rozšířil. Safar navrhl jednoduchý přístroj (dýchací trubičku)
a dokázal přednost tohoto nového způsobu.
Při užití Safarovy metody umělého dýchání lze rychle, za
jedno vydechnutí dopravit plic postiženého najednou
velké množství vzduchu. Pak
přitiskneme přírubu dýchací trubičky rtům postiženého,
zmačkneme nos, aby vháněný vzduch nešel zpět
