Pak
přitiskneme přírubu dýchací trubičky rtům postiženého,
zmačkneme nos, aby vháněný vzduch nešel zpět. Tím, lokty zase pouští, působí částečně výdech
a opakováním první fáze výdech ukonči.
Umělé dýchaní provádí tak, zachránce klekne na
jedno koleno hlavy nemocného (obličejem jeho nohám)
a položí dlané záda nemocného. Aby
bylo možno trubku ústech vyrovnat vložit průduš-
96
. Uchopí obě paže těsně pod lokty jejich zdvi
háním nadlehčením trupu asi dobu dvou vteřin způ
sobí vdech.
Obě tyto nevýhody odpadají při poloze břiše, způsob
Nielsenův. Mírně nyní opře
o hrudník, přičmež způsobí výdech. Tyto dvě fáze se
střídají tak, aby nemocný vydechl vdechl asi 12—15krát
za minutu. Půl hodiny tohoto umělého dýchání
stačí zcela tomu, aby výměna kyslíku krvi postiženého
byla normální. Přitom přesvědčíme, zda
jazyk postiženého nebrání přístupu vzduchu plic. Čelo
je opřeno hřbet jedné ruky hlava pootočena stranu.
Při užití Safarovy metody umělého dýchání lze rychle, za
jedno vydechnutí dopravit plic postiženého najednou
velké množství vzduchu. při poraněni
nemocného, možné usnadnit dobrou ventilaci tím, že
plíce nemocného naplníme vlastním výdechovým vzduchem. Safar navrhl jednoduchý přístroj (dýchací trubičku)
a dokázal přednost tohoto nového způsobu.
Dříve byl tento způsob znám pod názvem „dýchání úst“
Dr. Nemocný přitom leži břiše, ruce položeny
jednu druhou pod čelem, takže lokty jsou ohnuty. Asi dvou vteřinách
tlak hrudník povolí stáhne své ruce směrem loktům
nemocného. Tím také od
padly námitky proti této metodě neestetičnost nehy-
gieničnost.
Při umělém dýchání zasuneme dychácí trubičku úst
postiženého delším koncem. Přitom čelo nesmi sesmeknout podložených
rukou.
Tento způsob účinný poslední době velmi rozšířil.
Tam, kde tento způsob není proveditelný, např.cest dýchacích neodstraní nebezpečí vdechování zvratek
