Půl hodiny tohoto umělého dýchání
stačí zcela tomu, aby výměna kyslíku krvi postiženého
byla normální. Nemocný přitom leži břiše, ruce položeny
jednu druhou pod čelem, takže lokty jsou ohnuty. Přitom přesvědčíme, zda
jazyk postiženého nebrání přístupu vzduchu plic.
Dříve byl tento způsob znám pod názvem „dýchání úst“
Dr.cest dýchacích neodstraní nebezpečí vdechování zvratek. při poraněni
nemocného, možné usnadnit dobrou ventilaci tím, že
plíce nemocného naplníme vlastním výdechovým vzduchem.
Tam, kde tento způsob není proveditelný, např. Čelo
je opřeno hřbet jedné ruky hlava pootočena stranu.
Při užití Safarovy metody umělého dýchání lze rychle, za
jedno vydechnutí dopravit plic postiženého najednou
velké množství vzduchu. Tyto dvě fáze se
střídají tak, aby nemocný vydechl vdechl asi 12—15krát
za minutu. Uchopí obě paže těsně pod lokty jejich zdvi
háním nadlehčením trupu asi dobu dvou vteřin způ
sobí vdech. Safar navrhl jednoduchý přístroj (dýchací trubičku)
a dokázal přednost tohoto nového způsobu.
Tento způsob účinný poslední době velmi rozšířil.
Při umělém dýchání zasuneme dychácí trubičku úst
postiženého delším koncem.
Obě tyto nevýhody odpadají při poloze břiše, způsob
Nielsenův. Mírně nyní opře
o hrudník, přičmež způsobí výdech. Asi dvou vteřinách
tlak hrudník povolí stáhne své ruce směrem loktům
nemocného. Aby
bylo možno trubku ústech vyrovnat vložit průduš-
96
. Pak
přitiskneme přírubu dýchací trubičky rtům postiženého,
zmačkneme nos, aby vháněný vzduch nešel zpět. Tím, lokty zase pouští, působí částečně výdech
a opakováním první fáze výdech ukonči. Tím také od
padly námitky proti této metodě neestetičnost nehy-
gieničnost.
Umělé dýchaní provádí tak, zachránce klekne na
jedno koleno hlavy nemocného (obličejem jeho nohám)
a položí dlané záda nemocného. Přitom čelo nesmi sesmeknout podložených
rukou
