při poraněni
nemocného, možné usnadnit dobrou ventilaci tím, že
plíce nemocného naplníme vlastním výdechovým vzduchem. Tyto dvě fáze se
střídají tak, aby nemocný vydechl vdechl asi 12—15krát
za minutu.
Při umělém dýchání zasuneme dychácí trubičku úst
postiženého delším koncem. Přitom přesvědčíme, zda
jazyk postiženého nebrání přístupu vzduchu plic. Safar navrhl jednoduchý přístroj (dýchací trubičku)
a dokázal přednost tohoto nového způsobu. Nemocný přitom leži břiše, ruce položeny
jednu druhou pod čelem, takže lokty jsou ohnuty. Aby
bylo možno trubku ústech vyrovnat vložit průduš-
96
.
Při užití Safarovy metody umělého dýchání lze rychle, za
jedno vydechnutí dopravit plic postiženého najednou
velké množství vzduchu. Čelo
je opřeno hřbet jedné ruky hlava pootočena stranu.
Umělé dýchaní provádí tak, zachránce klekne na
jedno koleno hlavy nemocného (obličejem jeho nohám)
a položí dlané záda nemocného. Uchopí obě paže těsně pod lokty jejich zdvi
háním nadlehčením trupu asi dobu dvou vteřin způ
sobí vdech. Tím, lokty zase pouští, působí částečně výdech
a opakováním první fáze výdech ukonči. Mírně nyní opře
o hrudník, přičmež způsobí výdech.
Obě tyto nevýhody odpadají při poloze břiše, způsob
Nielsenův. Přitom čelo nesmi sesmeknout podložených
rukou. Tím také od
padly námitky proti této metodě neestetičnost nehy-
gieničnost.
Tento způsob účinný poslední době velmi rozšířil.
Dříve byl tento způsob znám pod názvem „dýchání úst“
Dr.cest dýchacích neodstraní nebezpečí vdechování zvratek. Pak
přitiskneme přírubu dýchací trubičky rtům postiženého,
zmačkneme nos, aby vháněný vzduch nešel zpět. Půl hodiny tohoto umělého dýchání
stačí zcela tomu, aby výměna kyslíku krvi postiženého
byla normální. Asi dvou vteřinách
tlak hrudník povolí stáhne své ruce směrem loktům
nemocného.
Tam, kde tento způsob není proveditelný, např
