Jaké citové
boue pevalily poslední dobou pes moji duší!
Vycviil jsem svj zrak vidím vše, jaké je
a jíž tím jsem nevýslovn šasten, Vracím-li se
233
.
1. Ale všichni ti, jimž jsem utekl, jsou tlem
i duší doma rachu tšili dlouhé na-
máhavé cest své samoty stedu svta, do
nhož mne táhla nepekonatelná poteba.
Pohled tyto vci jediným lékem strašné
nemoci, která mne posedla posledních letech. Jsem ím-!
V blízkosti onch vcí, které jsem nikdy nedoufal
spatiti. listopadu 1786, sedí neznámý nmecký pout-
ník znaven dalekou cestou svém ímském byt,
na Corsu, mezi neotevenými dosud zavazadly a
vzpomíná vlast Alpami, které prchl. eho mohu ješt
páti jsa ím? Snad šastného návratu pá-
telm, které jsem tajn, tém podzemními cestami,
opustil.Motto: »Srdcc své dvody,
které rozum neuzná.« Pascal.
»Vera ráno jsem ješt nevil, budu dnes
u cíle svých dávných pání.
Piznávám se, jsem nesml vzíti ruky la-
tinské knihy ani žádnou krajinku italskou. Kéž tak bylo stalo ped
patnácti lety!
Jak mravn užiteným jest dnes život mezi
lidem pln smyslným, jak jest teba klidu a
jasu, kterého již tak dlouho postrádám. Žádost
spatiti tuto zemi, dostati hlavního msta
svta, jest splnna. Ped dvma msíci vykradl jsem jako
zloinec Karlových Var, aniž jsem odvážil
piznati sob, kam vede moje cesta. Tém bez
zavazadel jsem prchl ech teprve pod Porta
del Popolo, byl jsem jist cílem
