Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
„Víš přece, jak elektrotechnika líbí.
Pak byla bedna Ctvrtíkem prudce sňata, odnesena kolem
něho rozhostilo ticho.
„Jsem rád, žes vzal sebou, tatku,“ slyšel nedaleko
dětský hlas. Poznal, jeho dřevěné obydlí odnášeno,
slyšel velký hluk chvíli zvonění. Přiblížil těsně štěrbině naslouchal.
Pak zdálo,žehoopět vezou, ale vozidlo ním uhánělo
nějak podivu klidně.
Když procitl, šumělo hučelo kolem slyšel mnoho lid
ských hlasů. zde,
v továrně elektromotory, bude jistě zajímavé. Vzpomínal ostatní své tři bratry. Spatřil několik malých lodiček, obsazených veselý
mi lidmi, protější stranězařekou jelo veliké nákladní auto. Čtvrtík opět tvrdě usnul.
Jsem snad Praze? pomyslil otřásl se. Chvílemi slyšel, jak vůz bučel, právě
tak jako jeho rodných skalách, když tam hoši vesnice pásá-
vali krávy.
„Vezou nás autu,“ zabručel vedle něho jakýsi tlustý Drát
a Čtvrtík zakýval hlavou.
V bedně bylo horko Čtvrtík, přemožen dojmy, usnul. Go
se nimi stalo? Proč lidé dali tento protivný oblek? Vždyt
dříve byl tak krásně lesklý teď jeho ohebné tělo zakryto
touto ošklivou látkou! Jistě toho nekouká nic dobrého,
uvažoval.“
52
.“
„Rád něco vysvětlím, Mílo,“ odpovídal silný mužský hlas.
Zdálo mu, skalách, odkud pocházel, nad ním
svítilo slunko. bučely podbbně. Bylo krásně tím více byl překvapen, když
se prudce vzbudil.
„Říkal již kolega Málek, jak poučoval stavbě tam
u Hroznová. Nevěděl sice, jaký tvor, ne
znal auto, ale pomyslil si, jistě nějaké velké zvíře, má-li
tak silný hlas. Jistě ním nyní
stane něco strašného.tekla řeka
