Bratři Drátové (1943), umělecko-naučná próza s podtitulem Román měděného drátu a elektřiny, kterou autor roku 1944 zdramatizoval. Tuto knihu povolili komunističtí cenzoři vydat roku 1955.
Go
se nimi stalo? Proč lidé dali tento protivný oblek? Vždyt
dříve byl tak krásně lesklý teď jeho ohebné tělo zakryto
touto ošklivou látkou! Jistě toho nekouká nic dobrého,
uvažoval. zde,
v továrně elektromotory, bude jistě zajímavé. Spatřil několik malých lodiček, obsazených veselý
mi lidmi, protější stranězařekou jelo veliké nákladní auto. „Víš přece, jak elektrotechnika líbí.
„Říkal již kolega Málek, jak poučoval stavbě tam
u Hroznová.
„Jsem rád, žes vzal sebou, tatku,“ slyšel nedaleko
dětský hlas.
Když procitl, šumělo hučelo kolem slyšel mnoho lid
ských hlasů.
Zdálo mu, skalách, odkud pocházel, nad ním
svítilo slunko. bučely podbbně. Jistě ním nyní
stane něco strašného. Poznal, jeho dřevěné obydlí odnášeno,
slyšel velký hluk chvíli zvonění.
Pak zdálo,žehoopět vezou, ale vozidlo ním uhánělo
nějak podivu klidně.
Pak byla bedna Ctvrtíkem prudce sňata, odnesena kolem
něho rozhostilo ticho.
V bedně bylo horko Čtvrtík, přemožen dojmy, usnul. Přiblížil těsně štěrbině naslouchal.“
52
. Vzpomínal ostatní své tři bratry.“
„Rád něco vysvětlím, Mílo,“ odpovídal silný mužský hlas. Čtvrtík opět tvrdě usnul. Nevěděl sice, jaký tvor, ne
znal auto, ale pomyslil si, jistě nějaké velké zvíře, má-li
tak silný hlas. Bylo krásně tím více byl překvapen, když
se prudce vzbudil. Chvílemi slyšel, jak vůz bučel, právě
tak jako jeho rodných skalách, když tam hoši vesnice pásá-
vali krávy.
Jsem snad Praze? pomyslil otřásl se.
„Vezou nás autu,“ zabručel vedle něho jakýsi tlustý Drát
a Čtvrtík zakýval hlavou.tekla řeka
