»Čekat!« Uhodil rukou stůl. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků
napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona
Saye krásnou Hollanďanku. krejčímu mne dovedete. Křeč jím otřásla. Obrátil zády ke
mně, obličejem oknu sklonil nad papírem. dám tisku své pojednání. Půjdu
do lázní.. osmačtyřicet let. Šel dveřím. Telegrafoval
jsem mu. Prodávají tam
prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné
košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy.1
Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí. Jmenoval universálními dědici nej-
bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to,
že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného
štěstí.* >Vaši sestru?* >Ne,
chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka..< Nepo
slouchal moji odpověď. Když rozkouši,
zaprasklo jakoby sklo lámal. Zjistili jsme od-
úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím. Zaplatím kritiky.. Poněvadž nebylo žádných bliž
ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers. Podlaha se
houpala pod jeho kroky..000 franků.
Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do
polovice bezbarvým tekutým jedem.
Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý. Když mluvil,
skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich
potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy. Jeho límeček nebyl než kus pro
močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel:
»Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy
zdvihnu 20. Přijel prvním rychlíkem. Zdvihl se. Žádal,
abych dal 20000 fr.000 franků Dejte 20. Dupal nohama. Jenom děvky ho
spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat
chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco
užil. Pot mu
prýštil ještě prudčeji.* Pátrali jsme dědici. Achl. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev. Pozvu
pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge.. .. Co? se^ ne
obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?.620 PAUL ADAMI
Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá
vaje přemlouvat Nepromluvil již. Nedal vysvětlit,
že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až
bude prodán zámek.
.
»Béřete jeden den štěstí. Viděl
jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku. Dejte
mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. pak se
zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po
hodlně myslit. Vyňal ní
cukrátko nechal proklouznout mezi rty.
Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou
baron zanechal pultě. Vidíte,
vždyť skoro ani nevím, žena je
