Již již umírající slunce roztínalo chvíli západní ne
besa svou krví, která zdála ještě červenější zrcadle
druhé hvězdy. >To zcela jisto, člověk, který zabijí, ne
ničí.
Právě tak jako hledíval rád soumraku, kdy rů
žových střech stěsnaných kolem kostela cihel vynořila se
monstrosní lůna.
OTAKAR THEER.
NotářoVo VypraVoVárxí. Rostla potom proti cibulovité věži měst
ského úřadu, stoupala mezi pohyblivými rameny velkého vě
trníku, jenž ležel uprostřed hrází smáčených vlnícím mo
řem.
Naše filosofické názory vyhovovaly; tak pan
Smithers cele věnoval.
Při pohledu tuto féerii vyměňovali jsme několik
slov obdivu, konec řekl: >Hleďte, smrť zrcadlí ži
votě jako dokonávající slunce rodící luně. Líbil nám návrat
lodí, podobajících svými hnědými plachtami motýlům,
položeným šedivém, tetelícím se, hedbávném nekonečném
moři. Cituji zde jedno místo jeho »Nového
katechismu*.
Můj nový přítel, celní úředník pobřežním městě, byl
člověk velký, zavalitý, pořádný. Ale
patří snad více Francii zítřejší než dnešní.
to být materialism.* Pak slou
čily moře nebesa jedinou modř, níž smekaly
parníky fantastickým chvostem dýmu. Podnikatelé uložili, abych spolu
s úřady upravil statuty týkající zužitkování elektrických
. Uprostřed ní
zkosti literárního života šlo Paulu Adamovi vybudování
široké myšlenkové synthesy, čistoťu charakteru, morální
noblesu. Smrt neznačí konec, ale nanejvýš změnu stavu. Sedávali jsme melancholicky
vedle sebe dřevěné lavici, duně. vše bude teprve touhou zítřejšího umělce. Vrátili jsme spolu
k městským světlům, jež probleskovaly lesem stěžňů pří
stavišti. Není oddechu pro věčné úsilí Ducha, jehož jsme
my pouhými momenty.616 THBER: PAUL ADAM.*
Jsme konce své studie. Kdo během četby srovnával
názory Paula Adama těmi, je? nás umění šířily a
dosud šíří, neubrání otázce: ten umělec Francie,
té Francie, níž jsme sesílili našem lart pour lartismu, naší
morální lhostejnosti, našich esthetických Credechř* Ano. Netrpí-li
člověk své tělesné formě, nepřestává trpět své fluidní
formě nespočetných bytostech, jež zrodily rozkladu
jeho těla