Líčí rád velké
masy: rozčilené účastníky schůzí, davy stávkařft, pohyby vo
jenských sborů. Vyšel pojetí svých karakterů těchže
zásad, jako řečtí tragikové. Potom teprve napadne,
že nepřítel, Rakušan; obrátí koně ujíždí pryč.
A zvláště podivuhodný svých popisech. Tak př. mluví jednom svých
románů mladém francouzském husaru, kterého vyslali na
přední hlídku. konec materialisují všechny
ty úzkosti, naděje ctižádosti jedinou duši, Duši Davů,
v Tajemství Davů (>Le Mystfere des Foules<). Nechce, aby jeho dílo nutilo útrpné
čtenáře slzám jako knihy George Sandové, ani aby ně
.PAUL ADAM. Pod jeho pérem hýbají všechny ne
konečné zástupy postav, vyrážejí hrdel poděšené výkřiky,
provolávají slávu kletby. Nabijí karabinu vyčkává soka. Adam
zachytí jen vnitřně karakteristické člověku, řekl bych
skoro: jeho atmosféru; řekne dvěma nebo třemi větami,
ale celý člověk tu, stojí vám před očima. Tomu říká Adam
emoce myšlenky. nejvnitřnější podstata originalita
Adamova umění.
Slyší, jak pod kabátu buší srdce nohy chvějí
v třmenech. to
smysl pro pohyb pro duševní gesto. Jednou jeho styl úsečný, dotýkající se
duše jako rychlé polibky, jindy široký, plný rhytmického
kouzla, vášně, nesený jako hudba varhan: dle toho, chce-li
vyjádřit prchavé emoce anebo naznačit děj, jenž plyne moc
ným epickým tokem. při tom závidí své klisně její klid; zatím,
co chvěje před smrtí, zahání klidně oháňkou mouchy .
Touto synthetisující methodou podobají jeho knihy
ohniskům silných zrcadel, nichž sbíhají paprsky milionů
světel: vše spojuje jedinému cíli, krajiny jsou ztělesněným
ovzduším duše duše nejsou než živými symboly myšlenek. dokonalý kouzelník slova věty tančí mu
pod pérem jako hadí hejno kolem fakirovy píšťaly. Jste zde
daleko podrobného, vypočítavého líčení naturalistů.
Miluje antithesy psychické právě tak jako Hugo
miloval antithesy slovní.
V tom, zdá se.
Jeho lidé jsou myšlenky, které chodí. Projíždí vesnicí, když shlédne jiného jezdce*
Zastaví nejprve pátrá, kterému francouzskému sboru
by ten neznámý mohl náležet. 613
v Adamově díle. Nic náhodného neobjevíte něho ve
stavbě vět.
Zde nutno zmínit dvou momentech, jež for
mální stránce jsou nejvíce nápadný jeho knihách. Ale
po několika krocích stydí se, tak zbabělý chce raději
zemřít, než aby ustoupil. Jeho postavy jsou pod rouškou
svých sociálních odlišností jen různými myšlenkami, jež se
proměnily tělo krev, právě tak jako Eschylův Prométheus
je ztělesněnou ideou vzpoury člověka
